Houslista Daniel Hope na Strunách podzimu

27.09.2013 10:00

Jeden z nejnadanějších světových hudebníků mladé generace, britský houslista Daniel Hope, nabídne 29. září ve Dvořákově síni Rudolfina mimořádný zážitek oslavující krásy přírody, soudobou i barokní hudbu a konfrontaci vzdálených staletí. Publikum dostane v rámci jednoho večera příležitost porovnat originální Vivaldiho Čtvero ročních dob s ryze současnou verzí tohoto stále obdivovaného, leč přece jen příliš často hraného kusu.

Autorem rekomponované skladby je Max Richter. „Devadesát procent hudby jsem složil nově, přesto k nám Vivaldiho duch a síla jeho díla stále promlouvá,“ říká přední britský skladatel, jehož tvorba vychází především z moderní klasiky, postmoderny a minimalismu. Daniel Hope představil jeho dílo s úspěchem v mnoha zemích Evropy a za album Vivaldi Recomposed získal letošní cenu Echo Klassik v kategorii Klasika bez hranic.

Krátká ukázka přepracované verze slavného Vivaldiho díla je k dispozici na youtube.com. V Praze slavného houslistu doprovodí všestranný orchestr L’Arte del Mondo, který v roce 2004 založil v bavorském Leverkusenu vynikající dirigent a houslista Werner Ehrhardt. Po koncertě bude následovat autogramiáda Daniela Hopea. Koncert začíná v 19.30 hodin, vstupenky je možné zakoupit ve vstupenkovém centru festivalu, sítích Ticketpro a Perfect System a hodinu před začátkem koncertu v Rudolfinu. Struny podzimu nabízejí až do 9. listopadu v různých koncertních sálech další žánrově pestré hudební zážitky s důrazem na uměleckou kvalitu. Více na www.strunypodzimu.cz.

„Daniel Hope je brilantní houslista, o němž nikdy nevíte, do čeho se pustí,” napsaly o britském hudebníkovi, kterému v dětství natolik učaroval zaměstnavatel jeho matky sir Yehudi Menuhin, že se rozhodl houslím zasvětit svůj život, New York Times. Hope získává své posluchače dominantním, svébytným stylem, ale také pronikavou inteligencí. Píše knihy, hudební glosy, scénáře, moderuje televizní i rozhlasové pořady a pořádá nejrůznější hudební projekty a festivaly s invenčním programem. Když ho skladatel Max Richter poprvé kontaktoval ohledně své vize překomponování Čtvero ročních dob, trochu neomaleně prý se ho zeptal, co že je špatného na Vivaldiho originálu. Hope vzpomíná: „Max mi tehdy řekl, že je tímto dílem už zcela přesycen, vždyť ho slyšíme až příliš často na koncertních podiích, ale také ve výtazích nebo při čekání na přepojení v telefonu. Chtěl tuto hudbu zcela nově uchopit a dát jí nový obrys, a to se mi líbilo. Když jsem si potom detailně prohlédl jeho skici, uvědomil jsem si, že mám před sebou neuvěřitelné hudební dobrodružství. Tímto projektem skutečně doslova žiji poslední rok a půl. Nahrával jsem ho, hrál na koncertech a hledal správné pojetí. A doslova ho začínám milovat,“ dodává nadšeně.

Čtyři houslové koncerty z první půle 18. století, k nimž Antonia Vivaldiho inspirovala krajina venkovské Lombardie, byly znovu objeveny až ve 30. letech 20. století, stejně jako i ostatní díla tohoto benátského mistra. Dnes jsou tolik populární především díky své fascinující zvukomalebnosti. Slyšíme v nich praskání ohně v krbu, déšť, bouřku, zpěv ptáků nebo štěkání psů, vnímáme srpnovou noc plnou hvězd nebo naopak mrazivé ráno a lámání ledů. Náladu jednotlivých koncertů evokují verše úvodních sonetů, zřejmě z pera Vivaldiho, které skladatel obdivuhodně tlumočí hudbou – v tomto smyslu se dá toto vrcholné dílo barokní hudby považovat za první programní hudbu vůbec. Pro lepší představivost interpreta Vivaldi ještě přímo do not vepsal poznámky, zda má konkrétní místo znít jako zpěv stehlíka nebo například hučení větru. To vše si mohou posluchači Hopeova koncertu vychutnat nejprve v originální verzi, aby pak vše prožili v druhé půli znovu, ovšem pohledem dnešní doby, respektive skladatele Maxe Richtera. „Max zachovává hlavní rysy Vivaldiho Čtvero ročních dob a staví je do popředí celé hudební struktury, takže k nám Vivaldiho duše stále promlouvá a při poslechu jakoby prosvítá na povrch,“ říká nadšený interpret Daniel Hope. „A zároveň tato hudba přináší pohled skvělého skladatele 21. století – najdeme tu například hudební minimalismus, Vivaldiho melodie a rytmy jsou tu přebírány a nově pozměněny. Max skutečně napsal zcela nové dílo, a navíc velice chytře. Je to z 90 % nová hudba, ale těch 10 %, které zbývají, to je čistý Vivaldi.”