Pěna dní: filmový skvost pro fajnšmekry

29.08.2013 09:00

Filmová novinka tohoto léta s názvem Pěna dní rozhodně není úplně pro každého. Sama jsem byla svědkem, kdy ze skoro plného sálu odešly během filmu dvě slečny, po skončení filmu se jedna starší paní skácela k zemi. A můj přítel začal vztekle nadávat s tím, že už nikdy nepůjde na film, který jsem vybrala já. Já osobně jsem ale byla nadšená!

Proč ale film, natočený podle úspěšného knižního bestselleru, vzbuzuje tak rozporuplné reakce? Především je potřeba si uvědomit a smířit se tím, že celý děj je založen do nereálného fantasy světa. Mnoho věcí postrádá svou logiku a zkrátka nutné brát je tak, jak jsou předloženy. Děj se odehrává ve městě, kde auta mají volant v kufru, lidé bruslí pozpátku a klavír míchá koktejly. Hlavním hrdinou je idealistický a vynalézavý Colin, jenž žije pouze v kruhu svých přátel Nicolase a Chicka. Jednoho dne však Colin potká svou osudovou lásku Chloé, kterou zde ztvárnila vynikající herečka Audrey Tautou, známá například z filmu Amélie z Montmartru. Křehká Chloé, která Colinovi připomíná jeho milované blues od Dukea Ellingtona, však onemocní vzácnou a zákeřnou nemocí -  v plicích jí vykvete leknín. Bezstarostný svět milenců je nemocí fatálně zasažen. Francouzský spisovatel a bohém Boris Vian vytvořil v románu Pěna dní obraz čisté lásky, který učaroval několika generacím čtenářů. Filmová adaptace Michela Gondryho, autora filmů jako je například Věčný svit neposkvrněné mysli či Nauka o snech, staví na režisérově typicky hravém vizuálním stylu.

Nechtějte vysvětlit vše
A právě skutečnost, že film je vysoce postaven právě na vizuální stránce a efektech, pro mnoho diváků se zdá být nelogickým a nudným. Na obranu autora je ale třeba říci, že vysvětlovat každý speciální prvek ve filmu, opravdu nutné není a příběh zůstává i tak silný sám o sobě. Zkrátka je potřeba přistoupit na hru, že jsme na chvíli ve světě, kde věci fungují jinak. Koneckonců, předměty, na které jsme my zvyklí z našeho světa, se také ve filmech vždy nevysvětlují. Jsme zvyklí například na to, že koktejly v baru míchají barmani, že se po ulici nechodí na červenou… A taky nám nikdo nevysvětluje v každém filmu, proč tomu tak je. Jsme na to totiž zvyklí. Tak pojďme spolu s Pěnou dní hrát hru na to, že i to vše, co se děje v novém Gondryho snímku, nepotřebuje vysvětlení a že to tak asi z nějakého důvodu zkrátka v dané společnosti funguje. A pokud na toto přistoupíme, zbude z filmu příběh, který je silný sám o sobě – příběh o lásce, kterou zasáhla tragická nemoc.

Mezi dvěma žánry
Vynikající na filmu je pak především režisérovo držení tempa, kde se ani na okamžik divák nestihne nudit a prakticky jedna mini zápletka střídá druhou. I samotný vysoce nereálný svět diváka baví. Film celý začíná jako pohádka, barven do žlutočervené, a divák je unesen. Máte dojem, že se díváte na romantický film, který musí skončit vyloženě „sladce“. Jenže s postupem času se film zahaluje do barev ponuřejších, temně modrých. A tady už je patrné, že divák má co dočinění se silným dramatem, které vůbec nemusí skončit dobře.

Po stránce technické Pěně dní nelze vytknout absolutně nic. Pravdou ale je, že pokud jde divák na film, aniž by tušil, do čeho jde, může být velmi šokován. Proto bych tento film doporučila raději jen těm, kteří se nebojí vstoupit to nereálného světa, který možná ve všech detailech nepochopí.