Oděv jako kulturní metafora

19.08.2013 14:00

Nákupní klub Fashion Days uspořádal již třetí edukační setkání, které spadá pod seriál FASHION DAYS FASHION ACADEMY. Dnešní uspěchaná doba nedává příliš prostoru jít v oboru víc do hloubky. Cílem přednášek je proto zprostředkovat hodnotné informace k vybraným tématům a rozšířit tak vědomosti všech, kdo se v módní branži pohybují. FASHION ACADEMY odstartovala před rokem s Janou Máchalovou a tématem: Jak poznat módní padělek, v říjnu navázala Eliška Kadlecová mnohostranným představením textilních materiálů, z něhož vzešel FASHION DAYS VZORNÍK.

Poslední seminář vedený opět Janou Máchalovou, autorkou odborných publikací o módě a umění, se zaměřil na módní scénu z perspektivy vývoje a změn v módním světě za poslední století. Je nutné svazovat přístup k oblékání škatulkami a řídit se pravidly? Oděv by měl především zdůraznit individualitu každého z nás. Vše je otázkou odvahy následovat vlastní cestu sebeprezentace.

ODĚV JAKO KULTURNÍ METAFORA
„Oděv je kulturní metaforou těla, zařazuje nás do společnosti, nebo nás od ní pomáhá distancovat. Je to prostředek neverbální komunikace. Podporuje naši individualitu, nebo ji prostřednictvím uniformy potlačuje. Odkazuje na hodnoty, které vyznává společenská elita, ale současně může vyjadřovat protest proti těmto hodnotám,“ říká Jana Máchalová úvodem.

KAPITOLY Z DĚJIN MÓDY – OD ZAČÁTKU 20. STOLETÍ PO SOUČASNOST
Móda není nezávislá. Ovlivňují ji společenské konvence, politika, kultura i umění – v následující historické reminiscenci poodhalíme ty nejdůležitější.

1900 PAUL POIRET - MUŽ, KTERÝ OBLÉKAL SVOU DOBU
Začátkem století v módě neexistovala pluralita stylů – ta se rozvinula až ve druhé polovině století. Naopak panoval přísný módní diktát. Módu určovali významní návrháři, kteří měli takovou moc, že si je tehdejší ženy nemohly dovolit neuposlechnout.
Jedním z nich byl Paul Poiret, jehož jméno se stalo symbolem pro způsob života začátku 20. století.

1910 VE ZNAMENÍ TANCE
Na módní nebe Poiretovi pomohl Ruský balet, který si Paříž zamilovala hned po prvním představení v roce 1909. Návrhářem souboru byl Leonid Baxt, který tvořil orientální kostýmy. Nebýt toho, že si Paříž oblíbila tato představení, Poiretova orientální móda by se určitě neujala.

Vedle baletu módu začátku století ovlivňovaly zejména slavné tanečnice. Mezi nimi to byla dlouhonohá Mistingett – která si vzala třeba slézové šaty, a celá Paříž musela být rázem slézová. Nebo Isadora Duncanová, která za svou zálibu v módě tvrdě zaplatila, když se uškrtila na šále zamotané do kola od vozu. Na scéně se objevila bez spodního prádla bosá a inspirovala tak Madeleine Vionettovou, návrhářku, která své modelky okamžitě poslala na molo bosé. „Módu ovlivnila i tanečnice Caryathis, u níž se Chanelová snažila nepříliš úspěšně učit tanci. Cary oslavovaná pařížskou bohémou přišla na představení Svěcení jara v roce 1913 ostříhaná jako Jana z Arku. Tehdy s ní na tomto legendárním představení souboru Balletes Russes byla i Chanelová a povšimla si tohoto účesu – sice tvrdila, že si po válce ostříhala vlasy jen proto, že jí shořely nad plynovým vařičem, ale nebylo to tak – nikdy nepřiznala zdroje své inspirace,“ vypráví Jana Máchalová.

Výraznou změnu přinesl do módy Paul Poiret, který změnil ženskou siluetu, když zavedl rovný korzet a odstranil spodničky. Jak sám říkal: „Váhu jsem přenesl na ramena, uvolnil pas a spoutal nohy“, což mělo za následek krach všech spodničkářů – a to pouze zásluhou toho, že se rozhodl změnit linii, která byla tehdy závazná.

1920 COCO CHANEL A DALŠÍ
Ve 20. letech se stala známou Gabriela ‚Coco‘ Chanel zároveň se třemi dalšími návrhářkami. Jednou z nich byla Madeleine Vionettová - mistryně šikmého střihu, která si nechávala vyrábět látky 2,5 metru široké, na něž musely být speciální stavy. Zajímavostí je, že se její šaty nemohly padělat – na štítky totiž otiskovala svůj palec.

Další známou návrhářkou 20. let byla Madam Lanvinová, která přišla s novinkou – neoblékala ženy podle věku, ale podle typu – dělila je na romantické, moderní a sportovní. Zároveň změnila dětskou módu. Do té doby bylo dětské oblečení jen kopií oblečení dospělých, což Lanvinová změnila, když představila vlastní módu pro děti.

Velký vliv na módu měla také koloniální výstava v Marseille v roce 1922 a němý film, který vyžadoval výrazné líčení, které následně přešlo do módy.

Na scéně se také objevily nové materiály, především úplety. Do úpletu oblékla Chanel i tanečníky ruského baletu pro představení Modrý vlak.

Paul Poiret se zatím dostal na samý vrchol své slávy. Když vypukla první světová válka, zanechal svůj modelový dům svému osudu a přihlásil se do armády. Odešel v uniformě, kterou pro francouzskou armádu sám navrhl. Když se z války vrátil, neměl už v módě žádný úspěch, protože svět jeho módy skončil se svými hodnotami v zákopech 1. světové války.„Tehdy se na scéně objevily ženy, které chtěly být svobodné a vypadaly jako chlapci, kteří zemřeli ve válce – měly válcovité tělo, žádné poprsí, žádné boky a hlavu ostříhanou a mnohdy nablýskanou jako ebenový knoflík,“ dodává Jana Máchalová.

Tehdy se proslavila Coco Chanel, která ve skutečnosti pocházela ze skromných poměrů. Byla nemanželským dítětem a ke křtu ji donesli lidé, kteří byli negramotní – proto bylo její jméno v rodném listě zapsáno špatně. Po smrti matky strávila několik let v klášteře, které využila k tomu, že pozorovala účelné oblečení schovanek. Tuto zkušenost využila již v roce 1916, kdy jí její milenec Arthur „Boy“ Capel pomohl založit salon a ona představila šaty, kde zcela odstranila nepohodlný a svírající korzet.

Poiret krachoval a Chanel dosedla na módní trůn. Když v roce 1925 ve francouzském Vogue prezentovala legendární malé černé šaty, přirovnávali je ke karoserii automobilu. Tak byly jednoduché. Otázkou zůstává, proč si Coco Chanel zvolila černou, protože ta byla na počátku století určena pouze komorným a služkám – přesto ji Chanelová vnutila svým bohatým zákaznicím. Jedním z možných důvodů je, že se jim chtěla pomstít za to, že s ní na začátku století, když ještě nic neznamenala, zacházely s opovržením.

Oproti tomu francouzský módní časopis Vogue dal inspiraci pro malé černé šaty do souvislosti se slavnou černošskou tanečnicí Josephinou Bakerovou.

Třetí domněnka pak říká, že se malé černé šaty zrodily ve vánočních časech roku 1919 v Cannes, kam 22. prosince přijela i Gabrielle Chanel, poté co zde zahynul Arthur „Boy“ Capel, její životní láska.

1930
Ať už je pravda kdekoliv, černá se v polovině 30. let stala pro Chanel synonymem, tak jako parfém Chanel N°5. Další ikonou této dekády byla Elsa Schiapareliová, jedna z nejvýznamnějších osobností módního designu, rivalka Coco Chanel, která pracovala
se Salvadorem Dalím a řadou dalších umělců. Do dějin se zapsala černým pleteným svetrem s vypletenou bílou vázankou, jež vyvolala dokonalou iluzi skutečné vázanky.

1940 VZNIK SUBKULTUR
Bylo otázkou času, kdy se o slovo přihlásí okrajové skupiny společnosti, které si nechtěly nechat diktovat oficiální módu. Vznikly subkultury, které svou odlišnost prezentovaly jak oděvem, tak hudbou, vším, v čem spatřovali možnost ukázat světu své odlišené hodnoty.

1950
Yves Saint Laurent byl za svou kolekci z kůže ze salonu vyhozen, jelikož v té době ještě tento materiál nebyl v haute couture přijatelný. 50. léta žijí Itálií, Británií, Paříží a Amerikou. Nezapomenutelné filmy Prázdniny v Římě a Sladký život se podepsaly na stylu mnoha žen. Ty postupně odhazují klobouky a rukavičky, subkultury se dostávají „ke slovu“ čím dále víc
a víří tak zabředlé hladiny módní scény (Zooties, Zazou,..).

1960
Hippies, Beatles, Rolling Stones, Twiggy, Beatníci… uvolněnost a individualita. Beatles představovali uniformní chlapce, kteří uzdu své fantazii upustili mnohem později než Rolling Stones, kteří svou drzost v oblékání prosazovali již od začátku. Ženy následovaly novou ikonu krásy Twiggy - krátké vlasy, očka mrkací panenky, pohublá postava a jednoduchý slovník. Móda do té doby tvořená pouze v salonech, začala čerpat inspiraci na ulici. Sejmula tak pouta, která se jí odvděčila květinovými vzory – hippies. Pro folkaře byly typické přírodní materiály (manšestr a haleny) a surfaři „přinesli“ bosé nohy a dlouhé vlasy. Velký podíl na barevně výrazné módě měl umělecký směr pop-art.

1970
David Bowie – vzor pro všechny milovníky androgynního vzhledu, který se vtiskl jak do oblečení, tak vizáže. Muzika měla ve filmech větší prostor a odrážela se mnohem víc do oblékání nově vznikajících subkultur – např. funky (nástrojové kalhoty do zvonu, velké čepice, žraločí límce a boty na platformě). Nebo levicově zaměření rastafariáni vyznávající lásku, mír a přátelství, kteří nosili barvy etiopské vlajky. Za připomínku stojí filmy Horečka sobotní noci a Velký Gatsby, které měly obrovský vliv na směřování módního dění. Lidé přestali řešit kým jsou, ale kam patří.

1980
„Oblečení je expanzí vlastního já a těla a reprezentuje vzorec kultury“ říká Jana Máchalová. 80. léta – punk ve všech směrech a sexualita. Jít proti všemu a všem. Klubová kultura se stala mixem všech subkultur, ideologie upadala na úkor vizuální odlišnosti. Experiment se stal dominantním prvkem této doby a dovoleno bylo mnohé. Značky se staly žádanými a móda diktovala. Osobností se stal Malcom McLaren, první postmodernista v módním dění, inspirován punkovým hnutím. Navrhoval extravagantní modely známé svou sexuální výpovědí. Tvrdil: „Dělej výstřednosti, ale nesmíš se do nich zamilovat“.

1990
Móda se dostala na scestí. Nebylo čím šokovat. Po dlouhou dobu byly nejvýraznějšími barvami černá a šedá. Barevnost se pokusil prosadit Gianni Versace v kostýmcích, což se ale nesetkalo s dobrou odezvou. Móda reagovala na události doby. Globalizace ji přinutila k nevypočitatelnosti, což mnohé odrazovalo.

2000: NA PRAHU STOLETÍ – MÓDA A GLOBALIZACE
„Ve světě globalizované módy je třeba proniknout do globalizovaného světa a poznat, jak se na dress-code dívají lidé s tradicí, třeba Italové nebo Angličané. Rozhodně pochopili, že žádné škatulky už neplatí. Je třeba mít individuální soudnost a cit pro situaci. V postmoderním světě se prosazuje osobnost, osobní výběr a schopnost šaty nosit. Proč si neobléknout sandály s ponožkami? Daleko víc přece záleží na tom, jaké ponožky do jakých sandálů. Vždyť zkostnatělé představy o tom, co se k sobě hodí a nehodí, porušil již před dvěma desetiletími Gianni Versace, když obul ženu do bot s vysokými podpatky a ponožkami, takže vypadala jako prostitutka z Felliniho filmů – a přece byl její oděv přijat jako vhodný dress-code pro slavnostní příležitosti v nejvyšší společnosti,“ říká Jana Máchalová.