V souladu se světem
12.04.2018 00:00
Nová výstava Au diapason du monde (V souladu se světem, 11. dubna – 27. srpna 2018) představí v budově architekta Franka Gehryho nový výběr moderních umělců tvořících napříč různými médii. Mnoho z těchto děl bude mít v této budově svoji veřejnou premiéru. Nejde však jen o pouhý výběr – výstava Au diapason du monde je věnována konkrétnímu tématu: otázkám, které si dnes klademe, včetně role a významu člověka ve vesmíru a vazeb, které ho pojí s jeho prostředím a přírodou, která ho obklopuje. Výstava si klade za cíl poukázat na vztah lidí ke zvířectvu, rostlinstvu i neživé přírodě.
V budově jsou nainstalovány dva navzájem se doplňující okruhy:
Okruh A ve druhém patře budovy (galerie 9, 10 a 11) nabízí hluboký exkurz do světa japonského umělce Taka-shi Murakamiho (narozen 1962).
Takashi Murakami ve své tvorbě vychází z politické, kulturní a společenské historie Japonska a pohybuje se ve svém světě, který je temný i úžasný; který kombinuje estetiku kawaii a odkazy na trauma jeho země – atomovou bombu nebo, z nedávné historie, tsunami. Prostřednictvím různých uměleckých forem a materiálů, které je možné na výstavě shlédnout (malby, plastika, video), se mnohočetná tvorba Takashi Murakamiho oddává bezuzdné imaginaci prostoupené barvami a obydlené fantaskními tvory, kteří jsou napůl lidé a napůl zvířata; dochází zde ke kombinaci populární i akademické kultury, budhistické ikonografie a komiksů manga, tradice a modernity, západu a východu, starých technik a těch nejmodernějších technologií.
Instalace vznikla v úzké spolupráci se samotným umělcem a je rozdělena do třech tematických oblastí:
-
Galerie 9 je věnována postavě DOB, první, kterou v roce 1993 umělec „vynalezl“, a kterou považuje za své alter ego. DOB se objevuje v podobě roztomilého hlodavce ve stylu Mickey Mouse i zlovolného, divokého ne-tvora se spoustou očí a ostrých zubů.
-
Galerie 10 nabízí pohled na monumentální fresku, která se v Paříži představuje veřejnosti vůbec poprvé, s názvem The Octopus eats its own leg (Chobotnice pojídá vlastní cha-padlo, 2017); freska zobrazuje postavy z čínské mytologie obklopené úchvatnou bující vegetací a zvířaty. Murakami si zde vypůjčil tradiční ikonografii japonské malby osmnáctého století, kterou kombinuje se stylem velkolepých historických fresek. Námětem je moderní verze Osmi nesmrtelných z taoistické víry.
-
Galerie 11 je věnována Kawaii (japonský výraz pro něco roztomilého). Umělec tuto japonskou estetiku pojímá v různých formách a médiích – plastice, tapetách, malbách a animovaných filmech inspirovaných komiksy manga.
Okruh B, Man in the living universe (Člověk v živém vesmíru) představuje 28 francouzských a mezinárodních umělců několika generací, jejichž tvorba obsahuje široký záběr uměleckých technik. Tento výběr je rozmístěn na třech zbývajících patrech budovy a ve venkovním prostoru Grotto.
Inspirací je citát Rolanda Barthese z jeho knihy Camera Lucida (1980): „Rozhodl jsem se nechat se vést vědomím svých pocitů“ a výběr uměleckých děl je věnován tématu emocionálního spříznění.
Tento okruh je rozdělen do třech navzájem se doplňujících témat, z nichž každému je věnováno jedno patro budovy: Irradiances (1. patro); Là, infiniment… [Nekonečně zde...] (Přízemí); L’Homme qui chavire [Padající muž] (Jezírko).
-
Irradiances, v prvním patře budovy, kde se nacházejí galerie 5, 6 a 7, představuje díla následujících umělců: Matthew Barney, Mark Bradford, Christian Boltanski, Trisha Donnelly, Dan Flavin, Jacqueline Humphries, Pierre Huyghe, Yves Klein, James Lee Byars, François Morellet, Sigmar Polke, Gerhard Richter, Shimabuku a Anicka Yi.
Název
Irradiances odkazuje na světelný paprsek Dana Flavina. Tento výběr jde napříč různými uměleckými médii – malbou, plastikou, videem, instalací. Každé prezentované dílo svým způsobem zkoumá neustálý dialog člověka s přírodou, jak různé materiály a jejich metamorfózy tvoří kosmickou krajinu. Plastika Untitled (Bez názvu) Dana Flavina je jedním z jeho prvních fluorescentních děl a vyzařuje sílu, která objektu dává jedinečný výraz.
Lilak (1982) Gerharda Richtera se vyznačuje strukturovanými barvami, zatímco jeho dvě díla z cyklu Flow (2013) odkazují na volný tok barvy z ruky umělce, který je „zkrocen“ skleněným panelem, který tvoří vrchní vrstvu a funguje jako zrcadlo.
Sigmar Polke se ve svém díle Nachtkappe I (1986) vžil do role alchymisty, který namíchal jedinečnou směs barev, indiga a laku na bázi alkoholu.
Water Cast 6 (2015) od Matthewa Barneyho představuje výbušnou scénu tekutého bronzu a vody, které se slévají do abstraktních organických forem připomínajících delikátní šperk.
Akvárium Pierra Huyghe s názvem Cambrian explosion 10 (Kambrická exploze 10, 2014) je reminiscencí na stejnojmennou událost, k níž došlo před 530-542 miliony let a představovala nástup velkých živočichů. Dílo je svojí formou autonomně se vyvíjející ekosystém.
Monochromanický obraz IKB81 (1957) od Yvese Kleina je „zónou obrazové citlivosti“, zatímco jeho otisky mod-rým pigmentem nasycené houby RE46 (1960) a SE231 (1960) evokují živou hmotu.
Reports of the Rain Marka Bradforda (Zprávy o dešti, 2014) kombinuje techniky koláže a malby a výsledkem je takřka hudební a lyrický obraz.
Obdobně jako Polke, i Jacqueline Humphries využívá na svém obrazu Untitled (Bez názvu, 2007) ze „stříbrného“ cyklu průmyslový lak smíchaný s olejovými barvami.
Vertikální projekce Trishy Donnelly, Untitled (Bez názvu, 2014) zobrazuje záhadný portál v krajině pohybujících se mraků.
Ve svých plastikách Halo (Gloriola, 1985) a Is (Je, 1989) James Lee Byars kombinuje dva nerostné materiály – měď a mramor – s vrcholnou elegancí zlata, a hledá dokonalý tvar.
V Galerii 6 je umístěno dílo L'Avalanche Françoise Morelleta (Lavina, 2006), v němž bojuje řád s chaosem.
3D video Anicky Yi The Flavor Genome (Genom chuti, 2016) (které Fondation Louis Vuitton vlastní společně s Guggenheim Museum, New York) je fiktivním dokumentem, který vypráví příběh hledání konkrétní vůně v Amazonském pralese.
Ve svém díle Untitled (Bez názvu, 2008) Trisha Donnelly zachytila magnetickou vlnu v dokonale vykresleném tvaru růže.
V observatoři je ke shlédnutí video The Snow Monkeys of Texas - Do snow monkeys remember snow mountains? (Sněžné opice Texasu – pamatují si sněžné opice sníh v horách?, 2016) od Shimabuku, které zkoumá otázky paměti a schopnosti adaptace živých organismů na jejich životní prostředí.
Galerii 7 obsadil Animitas (2014) Christiana Boltanskiho; jedná se o film v reálném čase, který využívá jeden statický záběr z poutě Atacama v Chile a záhon květin. Původní instalace se sestávala z osmi set malých japon-ských zvonků, jejichž zpěv evokuje „hudbu hvězd a hlas vznášejících se duší“. Prezentace končí příznačným nápisem „After“ vyvedeným ze svítících žárovek.
-
Here, infinitely ... v přízemí v Galerii 4 představuje díla umělců Cyprien Gaillard, Wilhelm Sasnal a Adrián Villar Rojas.
Reinterpretací ikonických děl z historie umění se tito tři umělci vyjadřují k dominanci člověka v průběhu času – i možným koncem lidstva.
Monumentální mramorová socha Adriána Villara Rojase Untitled, from the series Theatre of Disappearance (Bez názvu, z cyklu Divadlo mizení, 2017) nezapře inspiraci Michelangelovým Davidem; zbývají z něho pouze nohy, jako jediné memento z postapokalyptického světa.
Na Bathers in Asnières (Koupající se v Asnières, 2010) Wilhelm Sasnal reinterpretuje Seuratovo dílo vycházející ze vzpomínek na události v Polsku v roce 1939.
Nightlife (Noční život, 2015) Cypriena Gaillarda kombinuje obrazy v různém pořadí a takřka strašidelný refrén skladby Altona Ellie I was born a loser" / "I was born a winner, a nabízí divákovi imerzivní 3D zážitek.
-
The man who capsizes na úrovni jezírka v galeriích 1, 2 a 3 představuje díla následujících umělců: Giovanni Anselmo, Maurizio Cattelan, Ian Cheng, Andrea Crespo, Alberto Giacometti, Dominique Gonzalez-Foerster, Pierre Huyghe, Yves Klein, Mark Leckey, Henri Matisse, Philippe Parreno, Bunny Rogers a Kiki Smith.
Tento okruh je inspirován tělem ve všech jeho tvarech a formách – od nejhmatatelnější po zcela imaginární. Výchozím bodem je socha padajícího muže (1950-1951) od Alberta Giacomettiho, kolem níž jsou instalovány čtyři další umělcova díla: Three men walking I (Tři kráčející muži, 1948), Bust of a Man sitting (Elie Lotar III) (Busta sedícího muže, 1965), Tall Woman II (Vysoká žena, 1960) a Woman from Venice III (Žena z Benátek, 1956-1957), z nichž poslední veřejnost bude mít možnost vidět vůbec poprvé. U vstupu do Galerie 1 je k vidění M.2062 (Fitzcarraldo) (2014), kde se Dominique Gonzalez-Foerster zjevuje v podobě hologramu postavy Fitzcarraldo z románu Wernera Herzoga.
Entrare nell'Opera (1971), fotografie Giovanniho Anselma, zobrazuje siluetu ponořenou do nekonečné krajiny.
Na obrazu Nu bleu aux bas verts (Modrý akt se zelenými punčochy, 1954) od Henriho Matisse je tělo v podobě papírové vystřihovánky oslavováno v tanečním pohybu.
Bronzová plastika Annunciation (Zvěstování, 2010) od Kiki Smith zaplňuje okolní prostor svojí tajemnou pří-tomností.
Antropometrie ANT 104 (1960) Yvese Kleina pracuje s otiskem těla jako „živého malířského štětce“ a jednoba-revným pigmentem.
V druhé epizodě své trilogie Emmisary Forks at Perfection (2015) Ian Cheng představuje tvora, který je celý naprogramovaný počítačem – alternativu vymírajícího lidstva.
Vůbec poprvé se veřejnosti představí Untitled (Human Mask) (Bez názvu, Lidská maska, 2014) Pierra Huyghe: opice oblečená jako malá holčička s japonskou divadelní maskou Noh na obličeji se potuluje kolem opuštěné restaurace u Fukushimy.
La ballade de Trotski (Trotského balada, 1996), jejímž autorem je Maurizio Cattelan, zpodobňuje lidstvo jako koně a věští možný konec utopie. Autoportréty umělce v latexu, Spermini (1997), zkoumají téma dvojníka a klonování.
Andrea Crespo se zabývá svojí duální identitou v diptychu Self portrait with Phantom Twin (Autoportrét se zmizelým dvojčetem, 2017).
Study for Joan Portrait a Study for Joan Portrait (Silence of the Lambs) (Mlčení jehňátek, 2016) jsou díla inspi-rovaná postavou Johanky z Arku z televizního seriálu Clone High. Bunny Rogers zde buduje galerii portrétů podle vybraných námětů.
Philippe Parreno otevírá a zavírá okruh u jezírka dvěma svými videi: první, The Writer (Spisovatel, 2007) u vchodu do Galerie 1, si pohrává s námětem prvních robotů z osmnáctého století, zatímco Anywhen (Kdykoliv, 2017) v Galerii 3 nabízí pohled na chobotnici reagující na své okolí za zvuku hudby inspirované románem Plačky nad Finneganem od Jamese Joyce.
Venku je v prostoru Grotto instalována obrovská plastika Felix the cat (Kocour Felix, 2017) od Marka Leckeyho.
Hlavní kurátor: Suzanne Pagé
Kurátoři: Angéline Scherf, Ludovic Delalande a Claire Staebler
