Warholovy jiné tváře

23.02.2017 12:30

Legendární postava pop-artu, ikona, která ovlivnila vnímání umění. Muž, jenž je autorem obrazů s Campbellovou rajskou polévkou, tvůrcem podobizen Marilyn Monroe měnících barvy jako chameleon nebo několika přebalů alb Rolling Stones či Johna Lennona. Ano, takto je Andy Warhol znám snad každému. Kromě řady výstav si k nám jeho umění našlo ještě spoustu dalších cest, proto se najde snad jen malá hrstka lidí, kterým by byl tento umělec zcela neznámý. Andy Warhol ale nebyl jen výtvarníkem, malířem a grafikem, byl to člověk, který prošel snad celým světem showbusinessu. A to je fascinující.

Jen co se proslavil jako tvůrce reklamních návrhů, začal malovat obrazy. Jen co se proslavil jako malíř, už začal točit filmy, jež sice lidé odsuzovali, on se tím však nenechal odradit. Když zahlédl něco nového, jednoduše to zkusil. Pojďme se nyní na Andyho podívat z trochu jiného úhlu, než jsme zvyklí, a alespoň se pokusme porozumět tomu, kým Andy Warhol vlastně byl…

Šest hodin záběrů spícího kamaráda
Ano, Andyho filmy jsou přesně tou společenskou neznámou v jeho životním vzorci. V případě, že patříte mezi fanoušky dynamických a akčních filmů, je velmi pravděpodobné, že vám Warholovy filmařské začátky příliš nesednou. Filmařský debut s názvem Sleep, na jehož premiéru přišlo devět lidí a dva z nich pak odešli během hodiny, v nikom nejspíše moc nadšení nevyvolal. Jak trefně název filmu napovídá, jednalo se o téměř šesti hodinový záznam Andyho kamaráda během spánku. Celý film ale vlastně představovala dvacetiminutová opakující se smyčka, což sice filmu ubralo na autentičnosti, ale zato mu přidalo Andyho oblíbenou stereotypnost. A jelikož se Warhol z tohoto promítání náležitě „poučil“, natočil další podařený snímek s názvem Empire. Těm, kteří již zvládli pochopit složitý způsob Andyho filmového názvosloví, musí být jasné, že se nejednalo o nic jiného než o nepřetržitých osm hodin snímání budovy Empire State Building. Zkrácená verze filmu byla samozřejmě zakázána. Poté následovalo ještě na sedmdesát filmů, k jejichž neznámějším patří například Kiss nebo Blow Job. A že neuhodnete jejich zápletku?
 

Plastová manželka s černou páskou místo srdce
Jedním ze základních milníků v životě Andyho Warhola se stalo zakoupení kazetového magnetofonu. O tomto speciálním „vztahu“ později prohlásil, že se vlastně jednalo o manželství. Jak sám jednou uvedl: „Získáním kazetového magnetofonu jsem skutečně skoncoval s jakoukoli možností citového života… Ale nechal jsem ho plavat s radostí. Nic už nebylo problém, protože problém představovala jen dobrá kazeta, a když se problém přemění na dobrou kazetu, přestává být problémem.“ Tyto věty jindy zlehčoval, když říkal, že magnetofon používá hlavně kvůli své špatné paměti. Bylo ale jasné, že Warhol toužil po komunikaci. Kazeťák mu pomáhal rozběhnout konverzaci, do které by se jinak nedokázal pustit. Tato touha po otázkách byla tak obrovská, že vedla až k založení časopisu Interview Magazine, jehož náplní byly rozhovory slavných s ostatními slavnými. Andyho rčení „Každý si zaslouží svých patnáct minut slávy“ tak splňoval do puntíku.

The Factory – tam se chodilo za kulturou, nikoli k běžícímu pásu
Velmi zajímavou se stala série akcí pořádaných v prostorách s názvem The Factory. Právě tam se dlouhá léta scházela společenská a kulturní smetánka oné doby. Jednu z opakovaných událostí představovala akce s názvem Exploding Plastic Inevitable, jež zahrnovala promítání Andyho filmů, taneční vystoupení a také hudební vystoupení skupiny, kterou si pro tento projekt Warhol sám vyhledal. A tím hudebním seskupením nebyla nikdo jiný než The Velvet Underground.

Líná kapela, pracovitý manažer
Andy Warhol se tak postupně stal jejich manažerem a „sametoví avantgarďáci“ začali stoupat v oblibě. Říká se, že hudebníci byli líní a Andy pracovitý. Dokonce i samotní členové kapely to potvrzují, když svého manažera citují následovně: „Jestliže chcete být lepší kapelou než Rolling Stones, musíte tvrději pracovat. Nestěžuj si, že vydavatelství nedistribuuje tvoje desky. Déle pracuj, víc cvič a piš víc písní. I kdyby jenom jedna ze sta měla být dobrá, napiš jich tisíc a máš album.“ Předešlé věty jej naprosto charakterizují jakožto osobnost pop-kulturní ikony.

Vystoupení Exploding Plastic Inevitable neměla žádný scénář. Skupina hrála a zbytek týmu měl na starosti světla a ostatní pak techniku. I díky tomu bylo každé představení jiné a originální. Skutečnost, která však skupinu The Velvet Underground opravdu proslavila, bylo jejich jediné album, které s Andy Warholem vydali. Právě na obalu toho disku se objevil jeden z nejznámějších umělcových obrazů vůbec – a totiž známý žlutý banán s nápisem Peel Slowly and See („Pomalu oloupejte a uvidíte“). Po stržení žlutého banánu se na jeho místě objevil banán růžový, oloupaný. Bohužel po vydání první desky Warhol spolupráci s kapelou ukončil, a sice na popud samotného frontmana kapely.
 

Alkoholik, génius nebo lehce manipulovatelný jedinec? Zřejmě všechno dohromady…
Andrew Warhola (jak znělo jeho původní vlastní jméno) byl bezesporu nesmírně zajímavý člověk, zároveň však také velice kontroverzní. Spousta lidí z jeho okolí o něm mluví jako o jednoduchém a manipulativním člověku, zatímco druzí jej považují za génia. Na jedné straně mu byla vyčítána přílišná náklonost k alkoholu, na straně druhé však o něm někteří přátelé tvrdí, že alkoholu Warhol vůbec neholdoval, zato amfetaminům ano. Jedno je ale jisté – nebýt jeho smrti způsobené chybou doktorů (kdy odešel do newyorské nemocnice s nevalnou pověstí na běžnou operaci žlučníku), mohli bychom dnešní umění vnímat ještě trochu jinak. Možná bychom v naší denní rutině objevili další, barevnější a krásnější, obzory.