V Mosambiku

30.12.2016 00:00

Text a foto: na základě vyprávění maminky zaznamenal Filip Čermák

Píše se rok 1982 a v tehdejším Československu ještě stále vládne socialismus. Značná část mých spolužáků na základní škole v Jablonci nad Nisou se zatím za svůj krátký život nepodívala dál než na Ještěd nebo na „pláže“ obtáčející Máchovo jezero. Ti šťastnější jedinci se s rodiči po nekonečných hodinách strávených v nehybném „štronzu“ v titěrném trabantu dokodrcali na Zlaté písky. Výlet, který čekal na mne, byl z dnešního pohledu proti nim srovnatelný s dovolenou na Měsíci. Čekal mě totiž rok života v Mosambiku – podlouhlé zemi v jižní Africe, jež na sebe tváří v tvář hledí s ostrovem Madagaskar. Ostrovem, který působí, jako by se od mého budoucího přechodného domova odlomil a nechal mezi sebou a ním mořský průliv.

Můj tatínek, živící se jedním z nejpotřebnějších zaměstnání v naší malé kotlině, tedy jakožto sládek městského pivovaru, totiž dostal jedinečnou šanci vařit pivo v Africe. Tak nám na rok zmizel. Místo tatínka jsme se sestrou měly příjemné náhrady – například hypermoderní hifi sestavu z Japonska, kterou nám koupil za vydělané dolary. Tu sice obdivovalo skoro celé město a dost možná i pár přilehlých vesnic v Liberci, ale tátu nám pochopitelně nevynahradilo. Slyšely jsme ho jen jednou za měsíc po telefonu, když volal v čas předem oznámený v předchozím dopise. Víte, v Africe bylo telefonů asi tolik, jako zaoceánských parníků na Vltavě. Telefonovat mohl pouze z pošty ve dlouho dopředu zamluvenou chvíli. No a tak jsme se všichni rozhodli, že rodinu znovu obnovíme a do Afriky se přestěhujeme za ním. Nejeli jsme tam tedy apriori za exotikou (jako třeba Emil Holub), ale prostě za tátou.

Zní to jako neuvěřitelně trapné klišé, ale první věc, která mne na Africe naprosto šokovala, byli černoši. Znali jsme je jen z (černobílé) televize. A teď byli úplně všude. Aby to etnické složení nebylo zase tolik monotónní, doplňovali je zejména Indové a Portugalci (zbytek původního kolonizátorského obyvatelstva). Kromě obyvatel se zářivě černou pletí ještě jedna věc byla v Africe docela stejná jako dnes. Chudoba. A jelikož my jsme na rozdíl od běžných turistů nahánějících džípem na safari žirafy a antilopy trávili většinu času ve městě, byli jsme s nedostatky ve všech oblastech v konfrontaci neustále. Nejvíce ze všeho mne fascinoval přídělový systém potravin, který měla naše rodina tu „čest“ vyzkoušet na vlastní kůži. Nafasovali jsme kartičky a jednou za měsíc jsme si vyzvedávali trvanlivé potraviny jako těstoviny, kukuřičnou mouku, rýži či olej. Pro chleba jsme chodili, samozřejmě také s lístky, ze začátku každý den pro jeden bochník na hlavu (no, spíše bochníček o hmotnosti cca 250 gramů). To bylo na africké poměry „luxusní“. Poté se ale situace rapidně zhoršila a chleba jsme dostali jen, když byl. A on třeba týden vůbec nebyl. Všechny potraviny ale naštěstí přídělu nepodléhaly. Například mlékárna, kde se občas dalo koupit výborné mléko v papírových trianglech, fungovala i bez lístečků – tedy pouze za peníze. Jen škoda, že jste za ně většinou nic nedostali, jelikož obchod zel po většinu času absolutní prázdnotou.

Maso bylo v úterý a ve čtvrtek. Tedy mělo být. Vždy v pondělí a ve středu večer jsme se se sestrou a s našimi kamarády vypravili podívat, jestli ze dveří řeznictví zmizela cedule não carne, tedy maso není. Pokud ano, táta se ve čtyři ráno vypravil před obchod, kde stály tři dlouhé fronty – jedna pro černochy, druhá pro černošky a třetí, ta nejkratší, pro bělochy (obou pohlaví). Když se zadařilo a taťka se dostal na řadu, dostal ten kousek, který přišel řezníkovi pod ruku. Neexistovalo nějaké vybírání, jestli zákazník ráčí přední či zadní část hovězího. Dostal prostě to, co přišlo na řadu společně s ním.

Ačkoli to zní jako paradox, znenadání objevivší se fronta byla příjemným překvapením a neodolatelným lákadlem. Když jsme se sestrou „korzovaly“ po Maputu (hlavním městě Mosambiku) a spatřily jsme na ulici lidského hada, ihned jsme se běžely zařadit také. Byl to totiž příslib něčeho výjimečného. Co to ale bylo, jsme se často dozvěděly až chviličku před vystáním fronty. Ať už jsme ale nakonec domů přinesly díky čekání vajíčka, kousek salámu, sýra či jinou v Africe výjimečnou potravinu, vždy nám udělala velkou radost.

Nemyslete si ale, že nedostatek vládl na všech „potravinových frontách“. Něčeho bylo dokonce i dost, a to něco by rozhodně potěšilo dnešní příznivce zdravého stravování. O víkendech se totiž pořádaly trhy, kde stoly strohých stánků přetékaly exotickým ovocem, zeleninou a mořskými rybami.

Ale ať se celý článek netočí pouze kolem jídla. Poprvé v životě jsem v Maputu viděla žebrající lidi, často zmrzačené nebo matky s malými dětmi, kteří žili celý den na chodníku a večer se vraceli do svých nuzných chýší na okraji města. V ČSSR se přísný režim postaral o to, aby na ulici nikdo „nepobýval“. Mosambická, ačkoli také socialistická vláda, se tak daleko nedostala. Každý pohled na tyto nešťastníky byl vskutku neradostný.

Oproti tomu stály v silném kontrastu neuvěřitelné krásy tohoto místa. Exotická příroda pronikala i do města. To bylo protkáno parky s palmovými háji a kousíček za jeho hranicemi se nacházely dlouhé písečné pláže, které omílaly vlny Indického oceánu. Zažívali jsme zde překvapivě i luxus, a to když jsme občas šli navštívit našeho pana velvyslance s rodinou, kteří obývali krásnou vilu se zahradou a s bazénem. Byla to taková oáza uprostřed pouště. Nejsilnější zážitek jsem ovšem neměla z dostatku jídla, které měli možnost nakupovat v diplomatickém obchodě jménem, jež si pamatuji pod názvem loža franka, obdoby našeho tehdejšího Tuzexu, či z jejich bazénu, kde se dalo koupat i na Silvestra. Poskytly mi jej obrovské kaktusy, které se nacházely v jejich zahradě a kvetly pouze jednu noc za rok. No a jak asi tušíte, tuto noc jsem s rodiči strávila v přítomnosti těchto pomíjivých kvítků.

Krásné byly také výlety, během kterých jsme poznávali Afriku, jakou znáte z obrázků. Jednou jsme zavítali na pláž pouhých sedm kilometrů od JAR. Zde jsme bydleli v bungalovu zakomponovaném do palmového háje. Harmonii tohoto zážitku narušila událost při večeři. Jedli jsme pod korunami stromů a najednou jsme uslyšeli jemné plesknutí, které ovšem spustilo pořádný veletoč. Není divu proč. Před pána sedícího kousek od nás spadlo na stůl mládě mamby, hada jedovatého více než dost. Nelibou estrádu hysterie zastavili zřízenci podniku, kteří hada rychle odchytili a umístili do zavařovací sklenice. Další osud tohoto nezvaného hosta nám už nebyl znám, ale zpět na strom nad stoly už jej asi neumístili. Hadi poznamenali i náš druhý výlet. Vypravili jsme se přes celou protáhlou přímořskou zemi neuvěřitelných 2000 kilometrů na sever (pro srovnání je to stejná vzdálenost jako z Prahy do Athén – tedy ne úplně blízko). Letěli jsme do města Nampula a odtud jeli 180 kilometrů k moři, kousek od asi dva kilometry dlouhého mostu, který spojoval pevninu s ostrůvkem Ilha de Moçambique. Zde sídlila další česká parta – nikoli pivovarnická jako „u nás“ v Maputu, ale vědecká. Naši krajané zkoumající horniny nás pozvali k sobě na návštěvu. Zde bylo to opravdové safari, které znáte z obrázkových knížek, dokumentů nebo z internetu. Večer, když jsme seděli na terase jejich domu, se z buše ozval úpěnlivě vyjící pes. Jeho hlasitý nářek byl plný zoufalství a nebudu přehánět, když řeknu, že mě ve dvanácti letech rval srdce. „Toho uštkl had,“ prohlásil smířeným hlasem pan geolog. „Za půl minuty bude klid,“ dodal. A jak řekl, tak se také stalo. Bylo zřejmé, že tato smutná krátká dramata jsou zde na denním pořádku.

Co by ale na Africe ocenil dnešní západní uspěchaný člověk (nebo by se z toho naopak zhroutil), je skutečnost, že čas zde plyne o dost pomaleji, a že není tak striktně rozkouskován jako u nás. Univerzální odpověď místních na dotaz, kdy „něco bude“, zněla amanhã damanha, tedy zítra ráno. Ale spíše než že by Mosambičané všechno rádi nechávali na začátek dalšího dne, tato odpověď sloužila k odbytí zvídavců. Když jsme jezdili na pláž, nikdy jsme pořádně nevěděli, kdy přijede loď, která nás tam dopraví. Jednou jsme ovšem čekali i na místní poměry až příliš dlouho, a tak jsme se otázali zřízence, kdy že by měla loď přijet. Důležitě se podíval na zápěstí, kde neměl žádné hodinky (asi to viděl ve filmu či co) a pak s jistotou prohlásil: „Za pět minut.“ A loď přijela, překvapivě, za pět minut. Vysvětlení pro vás bohužel nemám…

Když jsme se vrátili domů, náš rodinný pobyt v Africe byl zřejmý každému, kdo přišel k nám na návštěvu. Ze stěn na příchozí shlížely vyřezávané šamanské masky, obrazy, šavle a vedle postávaly bubny potažené zvířecí kůží. Vše bylo většinou zhotovené z exotického dřeva a pro nás cenově celkem dostupné. A potom, jak se říká, „nekup to“. A my tuhle frázi používali tak často, že jsme po příjezdu naplnili výsledky našeho „shopaholismu“ celý byt. Ale dřevěná dekorace nebylo to jediné, co nám po zájezdu z Afriky zbylo. Například u mne to bylo několik černých zubních plomb (mých prvních). Před Afrikou jsem neměla, jakožto přepečlivá pucovatelka chrupu, ani jednu. Bohužel však kritický nedostatek vápníku po dobu tři čtvrtě roku během puberty udělal své. Ačkoli je téměř každá návštěva u zubaře pro mě ještě trochu více nepříjemná než pro zbytek populace, nikdy jsem však ani na moment nezalitovala svého pobytu na černém kontinentu.