Diamanty

29.12.2016 00:00

Michael ví úplně přesně, jak požádá svou dlouholetou partnerku o ruku. Za dva týdny společně odjíždějí na romantickou dovolenou na Maledivy a pro jeho žádost tak nemůže být vhodnější doba než během romantické procházky při západu slunce. Vše naplánoval do posledního detailu. Jediná věc, která mu dělá starosti je zásnubní prsten. Nastudoval si všechny běžně dostupné informace na internetu, kde se však také dočetl, jak svým nákupem může sponzorovat válečné konflikty v Africe, anebo se dozvěděl o mizerných podmínkách horníků, díky nimž diamanty vůbec mohou spatřit světlo světa. V prostorách luxusního zlatnictví, které sídlí v nejlepší části města, má Michael už jasno – nechce, aby byl symbol jejich společného života spojován s chaosem, násilím a s bolestí.

Pro patnáctiletého Mbuyie Mwanzu, který strávil celý svůj den odhazováním a proséváním štěrku v malém dole na jihozápadě Demokratické republiky Kongo, diamant symbolizuje něco mnohem naléhavějšího – možnost se najíst. Těžební práce jsou velmi náročné a Mbuyi je neustále sužován nepředstavitelnou bolestí zad. To je ale nic ve srovnání s bolestí, kterou cítí, když vidí svou rodinu hladovět. Jeho otec je slepý, matka je opustila před několika lety. Je to už šest měsíců, kdy Mbuyi našel poslední diamant, a jeho dluh za jídlo a léky pro otce stále narůstá. „Jeden velký diamant, zhruba okolo jednoho karátu, mi může vydělat sto dolarů,“ říká. To je dost na to, aby mohl uvažovat o návratu do školy, kterou musel opustit ve dvanácti letech, kdy začal pracovat v diamantovém dole (což byla také jediná práce, která byla a je v jeho malé vesnici k dispozici). Dále vypráví příběhy dalších chlapců z komunity, kteří byli nuceni začít s těžbou diamantů proto, aby přežili…

Důl, ve kterém Mbuyi pracuje, se nachází na břehu malé říčky, jež se vlévá do Konga, a která leží v jednom ze světově nejvýznamnějších diamantových nalezišť. Hlavní provinční město Tshikapa nevykazuje žádné zvláštní známky bohatství ležící v zemi okolo. Cesty jsou nezpevněné, a to dokonce i včetně letiště. Stovky dělníků každoročně umírají při důlních sesuvech. Většina nehod je však jen zřídka hlášena, protože k nim dochází příliš často. Učitelé ve státních školách požadují po studentech dodatečné peníze za výuku jakožto doplněk k jejich velmi nízkým platům. Mnoho rodičů se proto rozhodne poslat děti raději do diamantových dolů nežli do školy. „Děláme tuto práci proto, abychom mohli najít něco, co nám umožní jíst,“ říká Mbuyi. „Když najdu diamant, můžu jíst. Žádné peníze na školu tak nezbývají.“

Michael a Mbuyi Mwanza jsou každý na opačném konci řetězce v průmyslu, který generuje 81,4 miliard dolarů ročně a propojuje africké diamantové doly, které produkují 65 % světových diamantů se zářivými obchody luxusních šperků všude po světě. Již na přelomu tisíciletí se doufalo, že tyto praktiky a jim podobné budou ukončeny, a to ať už se jedná o „krvavé“ diamanty, nebo drahé kameny, které jsou těženy ve válečných zónách Afriky.

V roce 2003 byl založen mezinárodní certifikační systém – tzv. Kimberleyský proces, jehož cílem je zaručit spotřebitelům, aby diamanty, které nakupují, byly „nekonfliktní“. Nicméně i přes pokles prodeje „krvavých“ diamantů zůstává v systému stále mnoho mezer a nedostatků. Ian Smillie, jeden z prvních strůjců procesu a odborník na „konfliktní“ diamanty, odhaduje, že s pěti až deseti procenty světových diamantů je obchodováno ilegálně. Před zavedením Kimberleyského procesu to bylo až 25 %. Smillie a další odborníci kritizují nedostatky v systému. Nepřiměřené pracovní postupy a porušování základních lidských práv však nijak neklasifikují diamanty jako „krvavé“ nebo „konfliktní“. Definice je tak úzká, že vylučuje mnoho případů, kdy bychom za použití normálního rozumu diamant za konfliktní označili. Příkladem mohou být události z roku 2008, kdy se armáda zmocnila nejvýznamnějších diamantových depozitů na východě Zimbabwe. Zavražděno bylo více než dvě stě dělníků. Tento akt však nebyl označen za porušení Kimberleyského procesu, jelikož byl proveden armádou, nikoli rebely nebo jinými ozbrojenými složkami.

Myšlenka zdokonalení celého Kimberleyského procesu ovšem není tak jednoduchá, jak by se mohla na první pohled zdát. Jen v Demokratické republice Kongo jsou stovky až tisíce podobných dolů. Zhruba devětadvacet kilometrů od dolu, kde je zaměstnán Mbuyi, pracuje v mnohem větším dole přes sto mužů. Ti strávili čtyři měsíce odstraňováním patnácti metrů povrchové vrstvy, aby se vůbec dostali k diamantovému ložisku. Žádný z nich není za svou práci placen. Pracují pouze pro příležitost nalézt diamant. Tři muži po kolena ve vodě prosévají štěrk přes malá síta. Jeden vzrušeně vykřikne a vyloví ze síta diamant o velikosti zrnka pepře. Předává jej dozorci, sedícímu ve stínu pruhovaného deštníku. Ten jej zabalí do kusu papíru a dodává, že má cenu zhruba deset dolarů. S trochou štěstí najdou muži, kteří pracují od 9.00 do 18.00 ještě dva nebo tři podobné diamanty. Jejich nálezy budou prodány místnímu kupci, který kupuje takto nalezené diamanty z okolních dolů. Poté s nimi zajede do města Tshikapa, kde se nacházejí ulice plné malých obchodů s obrázky diamantů a se znakem amerického dolaru.

V kanceláři Funjiho Kindamby, která se nachází právě ve městě Tshikapa, je již mladý diamantový obchodník. Nadšeně sype hrst žlutých a našedlých diamantů na stůl. Za pomoci velké pinzety Kindamba třídí diamanty podle velikosti a kvality. Nakonec se dohodnou na ceně, která je stanovena na dvě stě dolarů. Kindamba si značí jméno obchodníka, cenu a celkovou váhu diamantů, která činí čtyři a půl karátu. Nemá vůbec tušení, odkud diamanty přišly, a se smíchem dodává: „V okolí jsou tisíce dolů a je nemožné mít přehled, odkud co přichází.“

Odborníci v diamantovém průmyslu tvrdí, že takový balík diamantů změní majitele v průměru osmkrát až desetkrát od těžby až po dosažení konečné destinace. Diamanty, které koupil Kindamba budou prodány ještě alespoň dvakrát, než dorazí ke člověku s licencí, který k nim opatří Kimberleyský certifikát. Je tak téměř nemožné sledovat tyto diamanty zpět k jejich zdroji do zemí, kde byly původně vytěženy. Zlatníci, kteří si žádají více průhledný dodavatelský řetězec, nakupují většinou od velkých těžařských společností, jakými jsou De Beers nebo Rio Tinto. Tyto společnosti kontrolují celý proces – od průzkumu oblasti, těžby až po broušení a prodej.

V době, kdy dokážeme prokázat, kde a jakým způsobem byla vypěstována káva v našem café latte, tlak na diamantový průmysl v otázce transparence však naštěstí neustále narůstá.