Kodaň?

20.12.2016 00:00

Hned po prvních několika hodinách strávených na pindíku Německa – Dánsku mne pohltila solidní euforie. Tato země, a zvlášť pak její hlavní město Kodaň, je na první turistický pohled ideálem moderní západní společnosti. Něco jako utopie, která je ale na rozdíl od Nové Atlantidy či Slunečního státu docela skutečná. Měl jsem až panickou hrůzu při pomyšlení na neodvratně se blížící moment, kdy tikne poslední drahocenná sekunda mého pobytu. Představoval jsem si, jak se na letišti křečovitě držím košile Inda obsluhujícího odbavovací přepážku, zatímco členové mé patchwork-family se mě násilím snaží odtáhnout do letadla a já za hysterického křiku rozdávám kopačky do obličeje a slabin. Jenže nic z toho se nestalo. Nakonec byly mé emoce během odjezdu klidné jako hlas Morgana Freemana. Proč?

Když si teď zrekapituluji své dojmy z Kodaně, určitě přijdu na zoubek hořkému zklamání ze zdánlivě dokonalého místa. Tak se do toho dejme…

Zcela zásadní jev, kterého si ihned nevšimnete pouze v případě, že na hlavě nosíte krocana jako Mr. Bean, jsou proudy hipsterů (myšleno jako pojem ze světa módy, takže fakticky pseudohipsterů), které tečou všemi ulicemi i uličkami. Náhodně ukažte v centru na jakoukoli světovou stranu a váš prst zamíří na knír, trojúhelník nebo gramofonovou desku, případně plátěnku, kde je toto všechno ilustrováno.

Tyto postavy jsou vám velice dobře známé – představují je muži s vypasenými drdoly, které, aby hlava nebyla v permanentním záklonu, vyvažuje bujný plnovous. Triko je poseto vícero exotickými květy než amazonská džungle, nohy zdobí legíny (maskující se v obchodě zbaběle pod názvem slim jeans) a nutností jsou i polobotky. Takže „tito muži“ vypadají jako děti ze zkumavky, jejíž spermatický koktejl namíchali společně Ježíš, botanik, baleťák a byznysmen. A díkybohu za ně! Ne že by mě jejich přítomnost nějak hřála na duši, ale jsou dobrým znamením. Slouží totiž jako bioindikátor. Když se vrátili ráčci do českých potoků, všem bylo jasné, že je tam zase čistá voda. Stejně tak hipster poukazuje na kvalitu prostředí, ve kterém se pohybuje, protože kde se hipsteři nerojí, tam to za nic nestojí.

Druhá věc, která neujde zraku ani člověka se šedozeleným zákalem, jsou vlajky. Visí všude, odkud nespadnou. Dánové jsou na svou zemi patřičně pyšní (ještě aby ne, když jsou občany nejstaršího království v Evropě). Elegantně pyšní. Nikomu nic necpou, nechávají si svou hrdost pro sebe a pro vlaječky (na rozdíl od našich kamarádů z Východu). Je vám pak trochu smutno, když si uvědomíte, že praporky v Česku vidíte pouze, když jimi ve svátek z povinnosti ověnčí státní zaměstnanci vozy MHD. Nebo když „Džej Džej 68“ a jeho spoluhokejky sypou na mistrovství světa kopce puků do soupeřovy branky. To pak v celé republice blikají nad hlavami žárovičky a každý si najednou vzpomene, že je Čech. Píchne vlajku na dům, auto, psa, pomaluje si obličej trikolorou a cestou do práce mu z empétrojky hraje národní hymna. Ale to odbíháme…

A teď to nejlepší. Ne, ještě lepší než nejlepší. Skandinávské dívky. Všechny ty superlativy, kterými je popisují vaši přátelé, internet a severské ságy nejsou ani trochu přemrštěné. Každá druhá vypadá, jako by právě vyskočila z titulní stránky módního časopisu. Tyto ztělesněné příčiny pubertálních mokrých snů jsou mladé, roztomilé a elegantní. Zpoza ryzích blond vlasů na vás házejí svá ostře modrá kukadla. Ideální místo, kde pár modrých oček nachytat, ovšem není ulice, kavárna či park.

Je jím kodaňská náplavka, kde se plavovlasé víly, po vzoru andersenovské malé mořské panny (jejíž socha je nedaleko), v srpnu sluní a koupou. Hodíte si ručník na dřevěnou podestu a čtete si. Najednou váš mužský šestý smysl zavětří povědomý pohyb. Hodíte očko ze stránky na stranu a vidíte, jak tři víly z titulky odhazují svršek. Slunečných dní je tady na severu přibližně stejně jako feministek v Saúdské Arábii. A tak se místní krásky snaží co nejplošněji nachytat těch pár paprsků, které do Kodaně doplachtí. Nejste ale přeci voyerský slintal (jste), krátký pohled stačí (nestačí), a tak otočíte hlavu na druhou, tedy oblečenou stranu (nerad). Tam se ovšem za pár chvilek odehraje podobná stripshow. Nevídané! Z pláží letovisek jste zvyklí tak maximálně na vykojená prsa stárnoucích maminek. Toto je ale jiný vesmír. Chtěl jsem se štípnout hasičskými nůžkami, abych si ověřil, že nesním. Každá vaše bulva jde podvědomě na jednu stranu, s úsměvem na tváři vám pomalu praskají okohybné svaly. Je vám skvěle.

Bohužel, znovu se potvrzuje stará zkušenost – dokonalost je naivní iluze. O nějaký ten kožní bronz totiž stojí i kodaňští muži. Tintítko ležící nalevo od vás si zařezává plavky tak poctivě, až z nich vytvoří mumii obalující jeho genitál. Toto docela intenzivně kazí vaše dokonalé 360° panorama. Aspoň dočtete tu knížku…

Zážitek, který začal žít svým vlastním životem, stojící mimo rámec celkového obrázku Dánska, je návštěva Christianie. Na čtyřiatřiceti hektarech bývalých kasáren se rozkládá hipíků země zaslíbená. Ti si zde v divokých sedmdesátých zřídili vlastní stát, v němž popírají zákony svázaného kapitalismu a žijí ve volném rovnostářství. Co si budeme povídat, hlavní plus tohoto je, že si zde můžete bez rizika napakovat kapsy hašišem. Nebo plíce. Hlavně ty.

Christiania je malebná. Ve smyslu „postapokalyptického-vyfetovaného-barevného“ městečka malebná. Mezi velkými cihlovými domy roste neudržované křoví a stromy, graffiti všeobecně slouží jako omítka, okna jsou, nebo nejsou. Vedle hospůdek zaplňují okraje ulic rozložené deky, kde pochybní prodejci nabízejí na dvou metrech čtverečních takový sortiment, který obsáhnou snad jen velká Tesca, tedy od proteiňáků přes náušnice až po špatné filmy na DVD, všechno s nádechem zažloutlého odstínu. Jsou tu ale i obchůdky, kde si prostě vezmete, co chcete – a to úplně zadarmo. Místní tak chtějí vymýtit nadvýrobu, tu „kapitalistickou zvrhlost“. Nečekejte ovšem kabelky od Vuittona, spíš děravé fusekle nebo plesnivé knížky. Vedle spousty muzikantů „oživují“ zdejší promenády také vyplé smažky ležící nehybně uprostřed chodníku. Přistupuje se k nim stejně jako k tomu zanedbanému křoví – nikdo si jich nevšímá, jsou ponecháni svému vlastnímu osudu. Pohybují se zde hardcore hipsteři, umělci, polohomelessové, stoprocentní homelessové (s dužinou) a bohémové všech barev, rekreační feťáci nebo feťáci na plný úvazek, jejichž předloktí připomíná prošlapané minové pole. A když máte štěstí, narazíte i na nudistu rozjímajícího pod stromem. Nebo na chlapa jedoucího na delfínovi, teda na kole, jenže to kolo je uvnitř plastového delfína. Vážně se to děje! Já tam (asi jako jediný) žádné drogy nebral, takže moje výpověď je relativně objektivní.

Zato jsem si nemohl pomoci s focením a mačkal jsem spoušť foťáku jako šílený. Feťáci se ovšem tvářili, že jestli budu ještě chvíli pokračovat, vezmou všechny aspoň trochu ostré jehly a ubodají mě... No, asi ne k smrti, ale minimálně k dost nepříjemné žloutence. Trochu jsem se divil. Tedy do chvíle, než jsem si všiml asi padesáti cedulí všude kolem s přeškrtnutým fotoaparátem. Jejich výskyt ještě zintenzívněl, když jsem se přiblížil k dealerské ulici. Zde přibylo ještě upozornění don´t run a have fun.
Takže pokud jste nefotili, neutíkali nebo se netvářili otráveně, mohli jste se cournout ulicí plnou stánků maskovaných celtami, dealerů zakrytých kuklami a hašišem pěkně v průhledném celofánu. Nakonec, je vlastně jedno, jestli se vám tento svatostánek antiestablishmentu líbí, nebo ne. Váš dojem je jasný. Jste v ohromení a čučíte jako bacil do lékárny. Celkovou harmonii Kodaně potom doutváří několik estetických a taky ekologických faktorů, které společně dávají za vznik akordu znějícímu zvukem rajské pohody. Důležitým tónem je čistota. Tady neplatí pravidlo tří sekund ve chvíli, kdy vám na ulici spadne bonbón. Tady se pro něj můžete vrátit další den ráno a bude jako právě vyndaný z obalu. A když si sem vezmete kamaráda s leprou, ten si v klidu může ze země sebrat svou slezinu, ofouknout ji a bez obav nainstalovat zpět.

Dalším estetickým činitelem je zde architektura a vůbec celková kompozice města. Ještě jsem asi neviděl tak povedené propojení starých domů viktoriánského stylu s moderními skleněnými obry. A nejsou to jen domy samotné. Veškerému zdejšímu interiéru vládne jednoduchý líbivý design.

Ekologie a zdraví se zase projevuje v jídle. Ulice Kodaně nepřetékají fastfoody jako ve většině jiných měst. Naopak, všude seženete saláty, mořské živočichy všech druhů a velikostí či vypasené sendviče. Jen k jejich vychutnání potřebujete movitého sponzora – ceny restaurací odpovídají těm pražským. Jen si je musíte vynásobit čtyřmi.
Namísto kolon aut se širokými ulicemi prohánějí šňůry cyklistů, které ve vás při průjezdu neaktivují černý kašel. Co se týče Dánska a počtu vozů na osobu, je v Evropě na jedné z posledních příček. Stromy a kyslík se radují! Jenže není všechno zlato, co se třpytí! Jak jsem vyčenichal, toto se neděje jen díky enormní empatii Dánů s přírodou. Podstatnou roli hraje nehumánní daňové zatížení pracujících, pohybující se od 43 do 63 % (pro srovnání – v ČR se odevzdává 15 až 32 %, to najednou vypadáme jako daňový ráj, ne?). Stát má tedy na čištění ulic spoustu korunek (ano, v Dánsku taky platí korunami), které by jinak Dánové mohli použít na xboxy, smoothie makery či elektrické zubní kartáčky.
A cyklistika? Když si chcete koupit auto, zaplatíte státu 105 až 180 % z jeho ceny. No, už se těm poloprázdným ulicím nedivím. Když teď už víte, jakou daň za to všechno krásno kolem místní platí (doslova), ustávají vaše choutky po stěhování, ovšem stále jste ještě nadmíru spokojený turista.
Po dni plném intenzivního objevování je nejlepší sednout si do příjemné putyky a vstřebat všechny zážitky nad půllitrem dobrého pivka. Zahlédnete první podnik a při vcházení dovnitř se jen zběžně podíváte na nabídku. Nevěříte svým očím. Třetinka piva by vás vyšla v přepočtu na nějakých 200 Kč.
No nic, asi opravdu nóbl podnik, čelem vzad, zkusíte tamhletu obyčejnou italskou restauraci na druhém rohu. Bác! Cena je identická. A stejné je to i kdekoli jinde. Co se dá dělat, dovolená je dovolená, objednáte si. Očekáváte tekuté zlato. To, co vám ale přinesou, je tak na tři roky ve vězení se zvýšenou ostrahou. Připomíná to prapodivnou močovitou pivní limonádu vyčepovanou někdy vloni na podzim. Fuj! Těším se domů.