Prahou křížem krážem

19.08.2016 00:00

Pražský hrad
Nejoblíbenějším turistickým cílem všech návštěvníků naší metropole je určitě majestátní Pražský hrad, a vlastně celé Hradčany. Tradiční sídlo českých panovníků a prezidentů láká především monumentální gotickou katedrálou svatého Víta, kde je ukryta právě hrobka českých králů a největší český zvon Zikmund, který byl podle legendy do věže vytažen na provazu z vlasů nejstarší královské dcery. Za návštěvu stojí určitě také Starý královský palác s Vladislavským sálem, zdobeným pozoruhodnou krouženou klenbou. Procházku se sluší zakončit v malebné uzoučké Zlaté uličce s malými domky, připomínajícími domečky pro panenky, kde v domku číslo 22 tvořil i světoznámý Franz Kafka.

Kramářova vila
Pozoruhodná budova z let 1911 - 1914 byla postavena na přání někdejšího známého politika Karla Kramáře, který se později stal také prvním předsedou československé vlády. Byla umístěna do nejvýchodnějšího cípu Hradčan tak, aby nijak nenarušovala majestátní ráz Pražského hradu. Vídeňský architekt Bedřich Ohmann navrhl vilu s novobarokní fasádou, salonem zasvěceným Byzanci i secesní jídelnou. Většina z jejích neuvěřitelných 56 místností sloužila především k reprezentačním účelům. Celkový vzhled interiéru velmi ovlivnila ruská šlechtična a manželka Karla Kramáře, Naděžda Nikolajevna Kramářová, ve spolupráci s předními českými výtvarníky. V současné době je vila sídlem aktuálně úřadujícího předsedy vlády.

Strakova akademie
Novobarokní budova na levém břehu Vltavy fungovala původně jako studentská kolej zchudlých šlechtických synů. Ještě před tím využíval Strakovu akademii italský obchodník jako tančírnu: na denním pořádku tu bývaly obrovské rvačky, kvůli kterým musely být lavice a stoly přibity k podlaze. Reprezentativní budova vznikla v letech 1893 - 1896 a na svou dobu byla velmi moderně vybavená, bylo tu ústřední topení, tělocvična i lázně. Za I. světové války sloužila pro potřeby vojenské nemocnice, po válce pak různým ministerstvům či statistickému úřadu. Za II. světové války tu zasedal dokonce říšský soud. Od roku 1993 v budově sídlí Úřad vlády České republiky.

Prašná brána
Při toulkách Prahou zaujme také majestátně se tyčící Prašná brána, která se postupem času stala nepsaným symbolem Prahy, vyobrazeným na spoustě pohlednic, obrazů a uměleckých děl. Její výstavba byla započata roku 1475 králem Vladislavem Jagellonským, a to na náklady staroměstské obce. Svou tolik známou podobu získala až v letech 1875 - 1886 díky architektovi Josefu Mockerovi. Průčelí brány zdobí sochy panovníků a zemí, kterým vládli. Najdeme tu Karla IV., Přemysla Otakara II., ale i Jiříka z Poděbrad. Dnes je budova vysoká 65 metrů, vede na ni 186 schodů a slouží především muzejním expozicím.

Obecní dům
V těsné blízkosti Prašné brány se nachází symbol bohatství, sebevědomí a národní hrdosti novodobé Prahy, Obecní dům. Monumentální objekt v secesním stylu nabízel už od svého počátku skutečně reprezentativní společenské a kulturní prostory. Průčelí budovy dominuje půlkruhová mozaika s všeříkajícím názvem “Hold Praze” vytvořená Karlem Špillarem. Na výzdobě budovy se podíleli velikáni českého malířství a sochařství: Mikoláš Aleš, Max Švabinský, František Ženíšek, Josef Václav Myslbek či Alfons Mucha. Dominantou interiéru je určitě Smetanova síň, která dodnes slouží jako koncertní sál. Prostor Obecního domu představuje symbol luxusu a společenského postavení.

Rudolfinum
Nejkrásnější pražská novorenesanční stavba je dílem významných českých architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze, kteří se setkali, i když ne úplně chtěně, už při stavbě Národního divadla. Její původní název Dům umění byl na dnes známé Rudolfinum změněn po slavnostním otevření v roce 1885, jehož se zúčastnil i korunní princ Rudolf. Česká filharmonie tu uspořádala svůj první koncert v roce 1896, kdy pod taktovkou Antonína Dvořáka zahrála mimo jiné III. Slovanskou rapsodii. Na atice kolem budovy najdeme sochy slavných světových hudebníků, při hlavním schodišti pak alegorie světské a duchovní hudby. V roce 1918 bylo Rudolfinum ustanoveno sídlem parlamentu Československé republiky, což si vyžádalo značné přestavby, byly například odstraněny velké varhany, které nahradila parlamentní tribuna. Po válce se sem ale opět vrátilo umění, původní myšlenky symbiózy výtvarného umění a hudby bylo dosaženo až po rozsáhlé rekonstrukci v 90. letech minulého století.

Národní muzeum
Už od roku 1818 existovalo Vlastenecké muzeum, jehož sbírky se postupně utvářely zprvu v soukromých domech, posléze pak v Nostickém paláci Na Příkopě. Budova Národního muzea v novorenesančním slohu byla postavena na místě Koňské brány v letech 1885 - 1890 podle plánů architekta Josefa Schulze. Na výzdobě jejího interiéru se podíleli přední čeští umělci. Nejvýznamnějším prostorem je Pantheon, velká síň, věnovaná významným osobnostem české historie, najdeme tu obrazy Františka Ženíška i Václava Hynaise nebo například sochy a busty od Josefa Václava Myslbeka či Jana Štursy. Nyní je budova v rekonstrukci a sbírky z historie, mineralogie, paleontologie a řady dalších oborů jsou přístupné v nově získané sousední budově, která dříve sloužila i jako peněžní burza nebo jako sídlo rozhlasové stanice Svobodná Evropa.

Národní divadlo
Jedna z nejkrásnějších budov v Praze vznikla v duchu vznešené myšlenky, jejímž je nositelem: Národ sobě. Objekt v novorenesančním stylu patří k nejvýznamnějším stavbám nejen díky svému architektonickému rázu, ale především z historického a národně kulturního hlediska. První představení se tu uskutečnilo 11. června 1881, o pouhé dva měsíce později ale Národní divadlo vyhořelo. Celonárodní neštěstí vyburcovalo všechny vlastence natolik, že během 47 dní sehnali dostatek finančních prostředků k jeho obnově. Ujal se jí architekt Josef Schulz, který tak navázal na dílo původního projektanta, architekta Josefa Zítka. Na výzdobě divadla se podílela celá plejáda významných tvůrců a umělců, kteří později vešli do dějin českého výtvarného umění právě jako generace Národního divadla. Zajímavostí je určitě dvoutunový lustr, který měří 3 metry na šířku a 5,5 metrů na délku a je tvořen 260 lampičkami. Mezi jevištěm a hledištěm najdeme 3 opony: jednu železnou pro případ požáru, druhou oslavující obětavost českého národa, malovanou Vojtěchem Hynaisem, a třetí sametovou, která se roztahuje ručně. Nad oponami se skví nápis “Národ sobě”.

Hlavní nádraží
Nejvýznamnější pražská železniční stanice byla dříve nazývána podle císaře Františka Josefa, nebo jako Wilsonovo nádraží. Název Hlavní nádraží si drží od roku 1953 dodnes. První vlaky tu projely v roce 1871 v rámci trasy Praha - Benešov - Tábor - Vídeň. Původní budova nádraží byla postavena v novorenesančním slohu a byla vznešeně přezdívána „Zámeček“. Část z ní můžeme obdivovat dodnes, i když notně zchátralou. Začátkem dvacátého století bylo nádraží zrekonstruováno a zvětšeno. Nejpůsobivějším secesním prvkem je reprezentativní odjezdová dvorana, ve které dnes sídlí známá Fantova kavárna. V roce 2011 se k nádraží vrátila dokonce socha prezidenta Woodrowa Wilsona, zničená za války nacisty.

Hlavní pošta
Autorem projektu budovy Hlavní pošty v Jindřišské ulici, která dosud slouží svému účelu, byl Jan Bělský, který stavbu dokončil v roce 1874. Od roku 1898 byla zastřešena a prosklena hlavní přepážková hala. Do roku 1901 byla tato originální dvorana úřadu v novorenesančním stylu dokončena a vyzdobena alegorickými malbami Poštovnictví a Doprava od Karla Vítězslava Maška. Budova doteď nabízí celou řadu klasických poštovních služeb, mezi nimi i jednu kuriózní, která má tradici více než 100 let, potrubní poštu. Její síť vede pražským podzemím a pomocí konstrukce mostů také na několika místech překračuje Vltavu. Pět hlavních tras vychází právě z budovy Hlavní pošty, k pohonu zásilek slouží stlačený vzduch, který dodávají dmýchadla. Tratě měří dohromady přes 55 kilometrů, a některé trasy jsou dokonce zdvojené. Na Pražském hradě je zásilka během pouhých 8 minut.


Zdroj: kniha Praha 1 křížem krážem, Pavel Augusta – Antonín Ederer