V kategorii „Houmles“

12.08.2016 00:00

Líbilo by se vám bydlení v centru Prahy? Nachází se, co by i atleticky méně nadaný jedinec kamenem dohodil od stanice metra Vltavská s nájemným 0 Kč měsíčně (včetně DPH). Samozřejmostí je velká terasa - ta nabízí kouzelný pohled na plynoucí Vltavu, která dokola objímá zelenavý ostrov Štvanice. To je příliš dobré, než aby to byla pravda, že ano? Věřit mé nabídce je asi jako si myslet, že když najedete na bezlepkovou dietu, zhubnete, vyřeší se vám manželské problémy a ve středu, kdy chodíte hrát tenis, už nikdy nebude pršet. Takže kde je háček? No, budete zde bydlet s devíti bezdomovci.

„Tady to máte,“ podávám ušmudlanému muži v kulichu balíček cigár. Vrásčitá tvář připomíná kroniku tvrdého života na ulici a já z ní čtu mrazivé příběhy. Jeho přátelský přístup mě vyšel na nějakých osmdesát korun. A to se vyplatí. „Já vám to ukážu vodsaď, sem ke mně nelezte.“ říká stojíc v prapodivné oáze bezdomoveckého světa, která přes svůj pouliční charakter působí neuvěřitelně poeticky. Je to hlavně dílem výstavek s hrníčky a poháry (nepředpokládám, že si je kluci vysoutěžili závodním pitím krabičáku, ale kdo ví…), nakupenými bicykly a všudypřítomnými cetkami, které jsou úžasně jednotné ve své nesourodosti.

„Proč nemůžu k vám?“ tážu se překvapeně. „No vevnitř je ještě jeden pes a já udřžim jen jednoho, takže ten druhej by vás roztrhal na kusy.“ Na terase mě nepřátelsky sleduje oxymoronový hafan, je totiž svítivě černý. Druhého, hnědého a od pohledu ještě bojovnějšího, vidím jen na obrázku cedule žadonící o drobné. Potřebují je pro pejsana na jídlo, aby měl dost energie a ukousnul nadbytečné končetiny zvědavcům, jako jsem já. Představa zčervenalých kousíčků mého těla létajících dolů do Vltavy mě donutí nesmlouvat.

„Tady máme kuchyň,“ ukazuje na několik špinavých barelů s vodou a ohniště, od kterého vede začouzený pruh na betonové stěně. No, to hygienikovo srdce neplesá, ale nějak se na tom asi uvařit dá. Jenže tady se stejně moc stejků a filátek nesmaží.

„Většinou jíme chleba, když je dobře, tak se sádlem, když je ještě líp, se salámem,“ vysvětluje nutričně zoufalé stravovací návyky jeho pouliční bandičky.

Nevidím žádný přívod vody. „Tu si nosíme z úřadu tady kousek,“ vysvětluje „pan Bezďákus Sympaťákus“ slovenskou češtinou. „Bydlíme tu už devět let.“ Devět let? Nechápu, jak je možné, že jim tuto obyvatelskou improvizaci nezatrhl první procházející úředník.

„Byl tu bordel, bahno a hnus. My to tu vyčistili, zkulturnili, nechlastáme a neděláme vyrvál, tak nás tu nechali.“ Vskutku nebývalé. „Fakt vůbec nesmažíte, jo?“ ptám se podezíravě ohledně konzumace drog.

„No tak máme tu čtyři mladý, ty si vobčas zahulej no… Ale to je všechno. Jsou šikovný – vidíte tamhlety obrázky?“ Ukazuje za plot na stěny podchodu, kde visí pár barevných výtvorů. „To dali dohromady oni a pak dokonce přišli lidi, že by si chtěli něco z toho koupit“.

Co vám budu povídat. Když se to vezme z toho lepšího úhlu, je to celé vlastně radikální hipsteřina jako prase. Takže je mi to svým způsobem sympatické. Ne všichni máme ve hvězdách načrtlý šťastný, nebo přinejmenším osud s trvalou adresou. A tahle bandička se s nepřízní popasovala nejlépe, jak jsem zatím viděl. Nejsem sice všelidský milovník typu Jirky Dienstbiera, ale pánovi jsem vysypal do umolousaných dlaní všechny svoje drobné a vám to můžu, až budete procházet kolem, jedině doporučit. Matku Terezu to z vás neudělá, ale i tak je to neuvěřitelně povznášející pocit.