Hodné éro

07.07.2016 00:00

Blaník, náš národní klenot. Letos slaví šedesátiny a je slavný u nás i po celém světě.

Nejde ani o legendární horu, která slouží stovky let jako „penzion“ pro blanické rytíře, ani o stejnojmenné rádio, co hraje „hezkyčeskyabezreklam“. Letos slaví šedesátiny a je slavný u nás i po celém světě.

Ano, je to celým českým leteckým národem milovaný větroň L-13 Blaník. Vyrostlo na něm mnoho generací českých plachtařů, kteří se pak stávali vládci vzduchu v letadlech vojenských, dopravních i sportovních. Narodil se v březnu 1956, neměl matku, ale zato měl tři otce: konstruktéra Karla Dlouhého, aerodynamika Jiřího Veselého a zkušebního pilota Mojmíra Stratila.

V pražském letňanském VZLÚ vzlétly ještě do konce roku dva prototypy, výroba se ale záhy přesunula do moravského Letu Kunovice, kde během dvou desítek let vyrobili více než 2 600 kusů. Počátkem 80. let se objevila verze L-13A s pevnějším nosným systémem a koncem téže dekády se začala vyrábět nová verze pod brandem L-23 Super Blaník. Ta také, jako jediná, unikla nucenému uzemnění všech letounů po celé Evropě, k němuž došlo po nehodě rakouského Blaníku před šesti lety. Byla sice evidentně způsobena nekázní v údržbě letadla, ale evropská agentura EASA je zatím neoblomná, takže naše aerokluby přišly o unikátní kluzák pro základní výcvik budoucích pilotů.

Američtí vojenští letečtí kadeti mají větší štěstí, a Blaníka si tak mohou osedlávat pořád, stejně jako jejich kolegové v Austrálii, Chile, Argentině nebo v Kanadě. Ikonický větroň létal, nebo stále ještě létá, v celkem více než 40 zemích světa. Jeho klouzavost je “28”, což znamená, že na každých 28 kilometrů klesne pouze o metr výšky. U dvoumístného kluzáku úžasný výkon nejen dnes, natož před šedesáti lety. Legendární česká pilotka Věra Špačková s ním uletěla v rámci své československé “pětihodinovky” úžasných 300 kilometrů mezi krkonošským Vrchlabím a slovenskou Nitrou.

Všichni aeroklubáci ho milovali a milují pro jeho vlastnosti (je to prostě “hodné éro”), robustnost, spolehlivost a nenáročnou údržbu. Koncem 70. let vznikla jeho verze se dvěma sedadly vedle sebe, poháněná motorem Walter Mikron. Pokud tedy na obloze uvidíte letadlo se 17 metrovým rozpětím křídel, s motorem v předu a s vrtulí, bude to zřejmě právě L-13 SW Vivat. Stejně tak ale vznikly typy s motorem nad trupem, a dokonce i jeden s proudovým “jetem” (pro fajnšmekry je to OK-1840).

Nejen čeští letečtí fandové, ale ani výrobci se nechtějí smířit s jeho celoevropským uzemněním, proto část Blaníků prochází “up-gradem”, aby mohla létat dál. I po šedesáti letech je totiž tahle ikona jednoduše nenahraditelná ve výuce leteckých elévů, navíc je nám u nás na nebi po ní prostě smutno... Snad se podaří Blaníka zase rozlétat a dožije se, stejně jako třeba jeho americký “big brother” s podobným rokem narození, legendární bombardér B-52, třeba osmdesátky nebo stovky...