Byt jako vizitka

21.06.2016 00:00

Myslíte, že měřítkem kvality bydlení jsou drahé materiály, nábytek zvučných značek a adresa co nejblíže centru města? Ano, ale není to vše. Byt v Dušní ulici, který jsme navštívili, měl toto všechno, ale ještě něco navíc. Substanci, kterou si v obchodě nekoupíte, ale tvoří tu stěžejní nadhodnotu skvělého a neobyčejného místa. Je to pocit.

U dveří nás vítá zkušený průvodce světem estetična – Eugenio Bramerini, jehož moudrost tvrzenou léty praxe dokládá, stejně jako u antických filozofů, huňatý plnovous. Vpustil nás do specifického mikrokosmu, který jako by byl vytržen z kontextu okolního všedního a jednotvárného světa.

Sedáme si do křesílek v obývacím pokoji. Ten tvoří centrum tohoto podlouhlého příbytku. Vstřebat nové okolí trvá trochu déle, než když například přijdete ke známému na návštěvu do nového bytu. Pořád ne a ne si místo zařadit do nějakého konkrétního šuplíčku, vzniklého na základě předchozích zkušeností. Má hlava zamíří směrem vzhůru. Žlutavé stropy jsou pokryté malbami, na jaké jsme zvyklí ze zámků. Z nich visí dlouhé chromované lustry, kombinující moderní minimalismus s honosnou secesí, čímž na stropy částečně navazují.

Jenže pak sjíždíme pohledem níže a vidíme ze všech stran hrubé cihlové stěny. Tato syrová forma je opakem toho honosného, co spatřujeme nahoře. Bylo Eugeniovým záměrem dodat místu trochu industriálního nádechu? „Ukazuji dům takový, jaký je“ vysvětluje naše chodící vousatá příručka. Díky tomuto vodítku nám koncept začíná být jasnější. Odhalená stěna funguje stejně jako chirurgův skalpel, který rozřízne tělo pacienta. Ten pak vidí celý ten skrytý vnitřní mechanismus, který mu názorně ukazuje, jak tělo funguje. Stejné je to i s odhalenou zdí – vidíme více do duše domu, ve kterém se nacházíme.

Ze syrových stěn nepřehlédnutelně vyčnívají tyrkysové zárubně velkých létajících dřevěných dveří. Ty jsou evidentně ve stylu shabby, podobně jako skřínka u kuchyně. Tento styl, známý z velkých amerických domů, dodává místu na přirozenosti, a to díky přírodním materiálům a lehkým barvám. Podlaha v nás vyvolává zvláštní pocit, že jsme figurkami na obrovské šachovnici. Černobílá políčka se táhnou po celé ploše prostoru a díky zrcadlům na zdech ložnic, nacházejících se na obou koncích podlouhlého bytu, se iluze obří plochy ještě několikanásobně prohlubuje.

Vstáváme a volně vplujeme do kuchyně bez pocitu, že bychom přešli z jedné místnosti do druhé. Je totiž chytře zasazená tak, aby byla i nebyla součástí obývacího pokoje. Kuchyňská linka je teprve nevšední. Proč? Především proto, že ji nevidíte. Designéři od Boffi vytvořili systém volně zavěšených minimalistických kostek, které v sobě ukrývají veškeré potřebné spotřebiče. Žádné vodovodní baterie, žádný sporák či jiné prvky, které by svými tvary rušily váš čistý pohled. Industriální stůl a židle od Philippeho Starcka nás společně s velkými lustry od Moooi Chandelier a televizí Bang & Olufsen vracejí do běžného světa. Původ ostatního nábytku zůstává utajen. Možná je z předních světových dílen, možná jej Eugenio nalezl na smetišti, a pak dal trochu do kupy. To je ale jedno. Začínáme chápat, že značka či cena věcí není na tomto místě „tím“ sjednocujícím faktorem.

Přesouváme se do jedné z téměř identických ložnic a (což nás vskutku udivuje) zároveň i do koupelny s WC. Prostory totiž vlastně nejsou odděleny. Nachází se mezi nimi jen obří prosklená stěna, která je ovšem, řečeno oxymóronem, upevněná bez rámů. To vytváří dojem, že pozorujeme jen jakýsi šleh mačetou, který jen naznačuje předěl, ovšem žádný skutečný neutváří. Muž tedy z postele pozoruje myjící se ženu a naopak. Pokud jste si mysleli, že trend, známý pod názvem genderless, se projevuje jen na dívkách s chlapeckými účesy či klucích, nosících upnuté, skoro až legínové kalhoty, jste na omylu. Může se stejně dobře projevit i v bydlení.

Celý byt si ještě několikrát znovu procházíme a vstřebáváme všechny dojmy. Uvědomujeme si, že výjimečnost místa netvoří jednotlivé prvky, ale kompletní, takto zkombinovaný celek. Vše má navíc tu výhodu, že když uspořádání nesedí vkusu uživatele, může si všechno během chviličky přeházet: každý kus nábytku je totiž na kolečkách.

Toto místo nám nabídlo možnost. Možnost díky své nevšednosti se nad něčím zamyslet a ne jen otupěle přijímat jako na jiných místech. A je jedno, zda v nás přemýšlení vyvolá kladné či záporné pocity. To je subjektivní záležitost toho každého jedince. Důležitý ale je fakt, že se v nás zrodil pocit. Začínám chápat dvě odlišné dimenze luxusu – první, jejíž hlavní ambice je prachobyčejné dávání bohatství na odiv, a druhou, která se skrz svou specifickou filosofii snaží roztočit kolečka v našem mozku.