Neděle s Berlinettou

13.04.2016 00:00

Neděle ráno, svátek klidu a já mám před sebou náročný den testování Ferrari F12 Berlinetta. Mezitím co snídám, čtu informaci na webu o tom, že byla Berlinetta vyprodaná za 4 hodiny od představení v Ženevě. Vyrážím tedy do Advantage Cars vzít rudou krasavici na rande a zjistit, proč ji každý žádal o ruku dřív, než do ní zasunul své tělo a sevřel ji pevně oběma rukama s pravou nohou na podlaze.

Živočišno funguje jako primární pud, a když před ní stojím, zatím jen na dvou, tak si mě vodí jak vlčáka po cvičáku. Prohlížím si ji, dotýkám se a čuchám k interiéru. Je návyková už ve spánku. Klíč k emocím sbírám ze stolu po upsání se ďáblu, že když jí něco udělám, budu v Advantage Cars pracovat jako vrátný 33 let bez nároku na honorář (12 x 21 000 x 33). Chvíli si s ní povídám, aby neměla pocit, že ji chci jen sprostě využít. Pak už sbírám odvahu a vklouznu dovnitř. Klíč je klasický ničím zajímavý, ale slouží jen do polohy on, od které začíná celá show. Stisk RED buttonu na volantu mě dělí od koncertu 12ti válců o 740ti koních. Tahle kráska je nejsilnějším produkčním vozem na světě a na okruhu spráská i ikonické Enzo. Nevím, zda mě chce ohromit nebo zastrašit čísly, ale s pokorou a odhodláním dávám palcem povel starteru.



Motor naskočí a zaplní interiér hlubokou symfonií podpořenou čtyřmi trumpetami v podobě výfuku. Pravou rukou přitahuji pádlo k volantu a ta nejrychlejší převodovka světa připraví první rychlostní stupeň. Údaj 1 se rozsvítí na jednom ze dvou digitálních displejů, kterým uprostřed dominuje klasický analogový otáčkoměr. Uvolňuji levou nohou brzdu a současně pravou dávkuji plyn nutný na rozjezd. Plynule bez škubnutí roztáčím obří 20ti palcové gumové válce. Překvapuje mě relativní pohodlí a snadné řízení, které je nezbytné na průjezd Prahou. Alespoň mám chvíli času na prohlídku interiéru. Emotivní tvar palubní desky obšité kůží v kombinaci s hliníkem. Za sportovními sedadly je úložný prostor a dokonce má i objemnou přihrádku před spolujezdcem. Palubním ovladačům vládne skvělá ergonomie a snadná obsluha. Většina potřebných funkcí se přepíná na volantu tak jako ve formuli.

Konečně cedule s přeškrtnutým nápisem Praha. Ovladačem manettino na volantu volím režim race. Dvakrát zatáhnu pádlo levou rukou a displej mě informuje, že mám zařazenou dvojku a jedu 50km/h. Obě ruce svírají volant a pravá noha ordinuje poprvé podlahu. Zrychlení, které následuje, je ohromující. Otevřou se klapky výfuku a kovový rykot doprovází celé to mimosmyslové představení. Ručička otáčkoměru se blíží 9ti tisícům, a to je čas na další povel robotické převodovce k přeřazení na 3 převodový stupeň. Akcelerace pokračuje v započaté lobotomii mozku. Neuvěřitelné, jakou silou Berlinetta letí vpřed bez ohledu na zařazený stupeň. Připomíná spíše hru než realitu. Začínám věřit na cestování v čase a užívám si brutální zátah se zvukovou kulisou F1 z dob závodění Schumachera. Přichází pasáž technických zatáček a já prověřuji ostatní parametry mé zvrhlé milenky pro dnešní den. Silou své váhy se opírám levou nohou do brzdového pedálu a přichází účinek jak z kresleného komiksu, kde auto zastaví z dvěstě na jedné stránce časopisu. Keramické kotouče o velikosti XXL pizzy fungují bezchybně a neúnavně. Decelerace je větší zážitek než akcelerace, a když půjdu do čísel, znamená výlet 0 - 200 a zpět z 200 - 0 celkem 13 sekund.

Brzdy odzkoušené a zahřáté na plný pracovní výkon, a tak můžeme naostro. Dvojka 8 500 otáček, prásk, trojka stejný zátah, prásk, čtyřka znovu stejný úder bouracím kladivem do zad, 258km/h ostře na brzdu a ve 150ti do první pravé zatáčky. Zbytečně velká rezerva. F12 byla naprosto klidná a dala mi najevo, že nejedu svým Astonem, který už by znervózněl. Následuje levá v podobném úhlu a tak najíždím stejnou rychlostí, ale ještě před apexem pumpuji plynový pedál mezi podlahou a středem, aby nedošlo k plnému přenesení krouťáku, který je neuvěřitelných 700nm, ale abych udržel dynamiku jízdy a zrychlil průjezd. V módu race mě nechala hodit elegantně svým zadkem a můj naopak silně sevřít. Elektronika se postarala o to, že píšu tenhle článek. Doufám, že ho nečte majitel Advantage Cars Milan Vopička...

Adrenalin na maximu a další rovinka, která se zkracuje nepřiměřeně k vnímání reality a znovu tvrdě do brzd a ostrá levá, kde poprvé cítím, že motor je vpředu a má chuť jít předními koly napřed. Nicméně plyn neubírám a jen jemným srovnáním řízení a následně méně strmým úhlem projíždím bezpečně zatáčkou a nyní plný plyn před výjezdem, a to už elektronický pomocník trakce drží jen stráž, ale nezasahuje a já nechávám na asfaltu nesmazatelnou stopu o přesně 305 mm šíře. Ten výkon je natolik omračující, že si netroufám manettino otočit do polohy OFF. Tohle auto je za limitem mých řidičských schopností a patří opravdu jen do zkušených rukou a hlavně vyrovnané mysli. Když jdete na maximum, umí 350 km/h, a to už je vzletová rychlost Boeingu 747! Zvolňuji a rovnám si tep do normálu. Řadím 7 rychlostní stupeň a courám se 200kou po okreskách. Ano, ta potvora, je opravdu posunutá z běžných měřítek všeho, v čem jsem kdy seděl. Dokonce si troufám říct, že by dala i většinu motorek na okreskách. Přijíždím do Prahy a vracím se do reality a dodržování předepsaných rychlostí. Užívám si ten jedinečný zvuk a zájem okolí. Vždy, když nějací kluci na křižovatce ukážou palec nahoru a čekají se mnou na zelenou, dám jim ten zvuk skutečného Ferrari v 8000 otáčkách, na který budou vzpomínat celý život, jako si to z dětství vybavuji já.

Zjišťuji, že se s ní dá jezdit i po městě, převodovka neprotestuje na rozdíl od mého Astonu, který město nenávidí. Přepnu tlumiče a na kategorii supersport se pohybuji komfortně i přes dlažbu a nerovnosti. Cenovku 300 000 eur si nakonec obhájila a Berlinetta má u mě v garáži kdykoli volné místo kdyby měla zájem...

Tečkou je, když vylezete a znovu si ji prohlížíte a není úhlu, který by jí neslušel. Italové umí design na jedničku a tohle auto ušili opravdu na míru všem, co mají dobrý vkus a kartu no limit. Loučím se polibkem a pohledem, kterým dávám najevo, že ji rád znovu uvidím.

www.advantage-cars.cz