Mafie od embrya až dodnes

05.04.2016 00:00

Převrácený význam
„Mafioso“, symbol pro muže, který za každé situace bojuje proti zlu a křivdě. Jeho čest je pro něj nejsvatější záležitostí a dokáže pro ni i zabít. Neodpovídají tyto vlastnosti vaší představě o mafiánovi? Ten v nás přeci vyvolává dojem něčeho nekalého, nezákonného a nebezpečného. Ano, dnes určitě. Ale v Itálii v 18. století byste se doslechli jako první protikladnou definici. Tehdy se ještě jednalo o termín s „pozitivní aurou“. V té době se v literatuře poprvé objevuje termín mafie. Původ slova se přikládá arabštině a vedou se spory o jeho bývalý význam. Někdo tvrdí, že tím bylo „agresivní“ či „chvástavý“, jiní zase hovoří o „kráse“ či „vznešenosti“. Existují i teorie, že slovo je z italského dialektu, kde maffia znamená „chudoba“, objevují se i odvážnější domněnky, které se přiklánějí k verzi, že jedna italská matka křičela „ma fia“, když jí zloduši znásilňovali dceru. Jak to bylo doopravdy, to se už dnes asi nedozvíme, takže si můžete vybrat svou oblíbenou verzi a tu podávat svým přátelům.

Zvrat v dějinách mafie přichází ve chvíli, kdy se v různých bratrstvech s hlubokými morálními zásadami paradoxně velice dobře uchytávají zločinecké manýry. Jakmile se do spolků infiltrovali lidé s plány na neférové obohacování se a získávání moci, „mafioso“ postupně ztrácí své ctihodné přednosti a stává se z něj někdo krutý a bezohledný. První větší organizace se vyklubala na pobřeží Středozemního moře v Neapoli a jmenovala se „la Camórra“. Následovala úspěšnější sicilská „la Mafia“.

Neapolská Camorra
Tato tajná organizace vznikla jako prostředek boje proti státní moci – Roger II. Normanský, Fridrich II. Hohenštaufský, Josef Bonaparte či Viktor Emanuel Savojský, ti všichni se postarali o dlouhá staletí plná utlačování nejjižnější části Itálie. Koncem 19. století už toho měli lidé dost a rozhodli se za své zájmy bojovat. Také proto volí název Camorra, španělsky zápas. Dařilo se jim velice dobře, počátkem 20. století plní Cammora úlohu stínové pseudovlády, která byla schopna reagovat na potřeby místních obyvatel mnohem lépe než oficiální výkonná moc. Zpočátku ochraňovala Camorra vězně před násilnými dozorci. Tedy samozřejmě jen ty, kteří do spolku vstoupili. Propuštění trestanci rozšířili působení spolku za hranice vězení – do ulic. Vytvořili si přísný systém přijímání nováčků a následného „kariérního růstu“. Vstoupit nesměl policista (ovšem člen se mohl později stát policejním špiónem), uchazeči působili tři až šest let jako novicové a během školícího procesu se naučili krást, zabíjet, vydírat, podvádět ve hrách či vymáhat peníze na ochranu. Proto asi nikoho nepřekvapí, že ke splnění učňovské zkoušky bylo například vykonání úkladné vraždy. Pravidla nebyla nijak kodifikována, tradovala se pouze ústně, ovšem dodržovala se velice přísně – zrada byla trestána smrtí, zraněným členům či těm, kterým se náhodou podařilo dožít 60 let, byla poskytována penze. Jasně definovány byly i pozice. Hlavou byl „vicario“, kterému radil „misto center“. V jejich „týmu“ nesměl chybět také účetní, ochránce pokladu či poslíček, který oznamoval členům místa schůzek. O některých Camorristech bylo veřejně známo, že ve spolku zaujímají významné postavení a skrz ně probíhala komunikace organizace s lidmi. Obyčejní lidé těmto prostředníkům mezi světem a podsvětím přezdívali „il capo“. Kápo půjčoval peníze těm, kterým banka odmítla půjčit, zajišťoval rolníkům smlouvy a staral se o jejich naplnění, vybíral daně z loterií a od trhovců, vyzvedával peníze za ochranu putyk a obchůdků, dohazoval ženichy svobodným matkám a trestal znásilňovače či záletníky. Dnes italské policejní agentury odhadují, že Camorra má stále asi 6000 členů. Spolek pronikl společně s emigrační vlnou do USA.

Sicilská Mafia
Zločinecká organizace s rodným listem ze Sicílie je svou strukturou i fungováním velice podobná své sestře Camorre. Složky byly sice konkurenční, ale ke svému štěstí měly jasně ohraničena působiště a nelezly si do zelí. V budoucnu je ale mafie o poznání úspěšnější. Ve 20. letech 20. století můžeme téměř mluvit o její nadvládě nad skutečnou výkonnou mocí. A nemluvě o jejím rozšíření v USA. Na ostrově byli lidé vykořisťováni uzurpátorskými panovníky ještě mnohem více než jejich pobřežní spoluobčané, a díky tomu zde mohla mafie zapustit kořeny ještě hlouběji. Po roce 1860, kdy Sicílii osvobodil od Bourbonů Giuseppe Garibaldi, zde totiž vzniklo politické vakuum, které dokázala mafie perfektně zužitkovat. Chybějící vědomí státnosti nahradila příslušnost k rodině a klanu. Její přesný vznik je zahalen rouškou tajemství a bezpočtem legend. Nejpravděpodobnější verze je ovšem ta, že mafie byla takříkajíc poslepována z různých bratrstev, ze kterých nejvýznamnější byli takzvaní Požehnaní Pavláni, kteří se scházeli v příšeří kostela sv. Františka z Paoly. Velice obratně využívali strach a násilné techniky k prosazení svých vlastních zásad. To samé aplikovali i u vlastních členů. Chtěli dosáhnout získání jejich naprosté loajality a oddanosti. Proto se například scházeli na místech jako hrobka kapucínských mnichů, kde na vás hrůza smrti dýchá z každého rohu. Účel mafie byl jednoduchý – obohacování se a získávání moci skrz všelijaké dostupné techniky. Od konce 19. století už se mafiáni nezabývají loupeží, ovšem snaží se o co největší moc v kontrolovaných regionech a na počátku 20. století už ovládá mafie celý západ Sicílie. Má pod palcem ministerské rady, vedení významných podniků a rozhoduje i o hospodaření statků.

Hlavním atributem mafiána byla odvaha a oddanost, kterou musel prokázat při rituálním přijetí. Tyto vlastnosti byly dokonce povyšovány i nad samotnou zručnost při vykonávání úkolů. Nutným krokem ke vstupu do společenství bylo také složení přísahy, jejíž porušení se téměř výlučně trestalo smrtí. Nejfundamentálnější zásadou společenství bylo slavné pravidlo omerty, tedy mlčení o aktivitách a členech mafie, za jakékoli situace. Tento princip se vztahoval i na lidi, kteří nebyli členy, a to i v případě, že se jednalo o výpověď poškozeného proti zločinci.

Mafie v USA
Sever Itálie se industrializuje a bohatne, ovšem problematická „otázka jihu“ zůstává nezodpovězena. Ochranná celní politika, obchodní válka s Francií a laciné americké obilí situaci nijak neulehčuje. Jižané chtějí před bídou utéct, a tak se spouští první vlna masové migrace do USA, Kanady a Austrálie. Rodnou zemi opouští 3,6 milionu Italů. Společně s migranty připluje do „Nového světa“ také mafie – Camorra a ´Ndrangheta (spolek z oblasti Kalábrie).

Po počátečním přetahování se o moc převzali nadvládu nad americkým podzemím sicilští mafiáni pod takzvaným kodexem cti. Přivezli si s sebou domácí zvyklosti a také je ihned aplikovali. Znovu platí, že něčím jako ústavou světa „mafiósů“ je zákon o mlčení – omerta. Při přijetí do společenství musí opět každý nováček složit přísahu, kdy otisk jeho ruky začouzené od svíčky sloužil jako razítko klanu. Základní frakcí organizace byla, stejně jako v původním domácím prostředí, rodina, které velí „capo di diecina“. Ten má k dispozici deset mužů, takových pěšáků, kteří se dělí na dvě větve po pěti. Jediné, co se měnilo, byla křestní jména mafiánů. Někteří si zvolili více americké.

První písemná zmínka o mafiánech v USA pochází z protokolu soudní poroty v New Orleans. 24. ledna 1889 poznamenává zapisovatel během případu, Stát versus Vincenzo Ottunwa, větu: „Mafie je tajná organizace, která se poskvrnila nejhanebnějšími zločiny a vždycky dokázala umlčet svědky.“ Vidíme, že prvním působištěm mafie je New Orleans, kde se spolek nazýval Mano nera, česky Černá ruka. Bratři Mantraové, kteří ho ovládali, si zařídili „pěkný“ byznys. V přístavu nevyložili dělníci jedinou loď, dokud kapitán nezaplatil „poplatek za ochranu“. Co na to policisté? Vzhledem k tomu, že často byli rovněž italského původu, věc záměrně přehlíželi. Spolupráce policejních složek a mafie se jeví jako účinná a pokračuje i nadále.

Kam migrant, tam mafie
Mafie se rozšiřuje do Chicaga a New Yorku, tedy měst, kam proudí migranti. V roce 1908 vzniká ve „Velkém jablku“ Unione Siciliana, která se šíří do dalších měst a za devět let svého působení už má na 40 000 členů. Mezi ně se řadí kuplíři, vrazi, ale také bankéři nebo státní úředníci. Vznikají různé kriminální gangy, z nichž nejznámější je asi Five Points gang, do kterého v roce 1913 vstupuje tehdy pouze čtrnáctiletá ikona mafiánského názvosloví – Alphonse, později jen Al Capone. Byl vyhozen ze školy, jelikož zmlátil svou učitelku. Tento bezcitný násilník začal pracovat jako vyhazovač a barman, později byl přesídlen do Chicaga, kde se ujal vedení celého místního gangu. Má na svědomí slavný masakr na Den svatého Valentýna, kdy Capone důmyslně zlikvidoval svého rivala Bugse Morana. Ten měl v garáži v 10:30 přebrat zásilku velmi výhodné whisky. Nicméně, na místo nedorazilo zboží, ale policejní vůz. Sám Moran jel pozdě, spatřil auto přijíždět a schoval se. Všichni mafiáni si mysleli, že se jedná o obyčejnou razii, bez odporu složili zbraně a poslušně se seřadili čelem ke zdi s rukama nad hlavou. Nejednalo se ovšem o policisty, ale o převlečené Caponeho muže, kteří všechny otočené muže ke zdi zmasakrovali. Když poté vyděšení obyvatelé viděli vycházet z garáží policisty, nic nikomu nehlásili, jelikož si mysleli, že je vše už vyřešeno.

Vraťme se ale zase o kousek zpět do doby, kdy na východním pobřeží začíná řádit Černá ruka. První, na koho si mafiósové posvítili, byli paradoxně jejich vlastní krajané. Chudí rolníci podepisovali už doma či až v Americe smlouvy, kterým nerozuměli a byli poté nuceni pracovat za menší než malou mzdu. Jiní, ještě chudší, svou cestu do „lepšího světa“ zaplatili na dluh. Mafie je v přístavu přivítala s nabídkou půjčky, což se většině přistěhovalců na první pohled zdálo jako spása. Tedy jen do chvíle, kdy včas nedali dohromady smluvenou splátku a nějaký poskok jim přišel zlámat ruce. Kdo by si náhodou na nezákonné praktiky chtěl jít stěžovat, ten jako by si podepsal verdikt smrti.

Mafiánské must-have
Kariéra tehdejšího mafiána mohla být všelijaká, ovšem start a cíl byly jasně dané – na začátku kostel, na konci velkolepý extravagantní pohřeb. Nutnou vlastností člena organizace byla chladnokrevnost. City se rovnaly naprosto nežádoucímu prvku. Očekávala se také vysoká profesionalita a hlavně snad až fanatické ctění „nejsvětější trojice mafie“, tedy organizované prostituce, vydírání a hazardních her.

Drzejší a drzejší
Časem se mafie odvážila i na domácí, americké obchodníky. Těm už klasicky nabízela „ochranu“. Tedy spíše vnutila, než nabízela. Kdo odmítl, tomu další den prolétla cihla oknem. Pokud by ani toto nezměnilo jeho názor, jeho obchod lehl popelem. Jenže mafie se chtěla posunout ještě dál. Tak jako doma – toužila po vlivu vysokých úředníků a politických činitelů. Vzhledem k americkému politickému dualismu, tedy monopolu dvou politických stran, nebylo lehké do této sféry proniknout. Mafiáni jsou ovšem vynalézaví a přišli s mazanou technikou. Dávali dohromady politické kluby. Ty poskládali z lidí, kteří neměli moc „páru“, o co se jedná. Byli to různí čističi bot, skladníci, kuplíři a tak podobně. Když přišli na řadu volby, mafiáni nashromážděné hlasy dělníků rozdali vybraným politickým stranám. Když ty potom získaly svá křesla v radách a zastupitelstvech, musely tolerovat ulice plné prostitutek a vykřičených domů.

Prohibice jako alkoholový ráj
Skončila první světová válka a přišlo období emancipace žen. To byla logická reakce vyvíjející se společnosti na předválečnou prudérní situaci. Ženy, krom toho, že se začaly zasazovat o svá přirozená práva, se také hojně angažovaly ve vymetání alkoholu nejen ze svých domácností, ale i z celé společnosti. Měly pocit, že alkohol rozvrací rodiny, je příčinou rozšířené kriminality a tak dále, však to znáte. Jejich z různých stran podporované snažení se dokonce dostalo až do Kongresu a 17. ledna 1920 byla vládou slavnostně zahájena prohibice. Odpůrci tohoto opatření nebyli jen notoričtí pijani, ale také lidé, kteří si to celé promysleli trochu více do důsledků. Když si totiž dali jedno k druhému, došlo jim, že prohibice radikálně napumpuje aktivitu černého trhu. Došlo na jejich slova, dokonce bylo ještě hůř. Mafie díky pašování whisky, rumu a dalších destilátů, zažívala období rozkvětu a místo toho, aby počet pijáků klesl, naopak díky pilným ručičkám mafiósů paradoxně ještě vzrostl. Stát přicházel o peníze z daní a kapsy mafiánů praskaly ve švech. Peněz bylo jako šlupek, a tak investovali dokonce i do legálních podniků jako hotelů, mlékáren nebo prádelen. Tímto společenský význam těchto mužů rostl.

Jak roste síla Unione Siciliana, nyní už svazu s neuvěřitelnou mocí, roste i počet zájemců, kteří chtějí kralovat na špičce pyramidy. Nacházíme se uprostřed 20. let a nyní je hlavou klanu „Boss Joe“ Masseria. Ovšem na dvorku se objevuje druhý kohout vyslaný do Ameriky samotným bossem celé Sicílie, Donem Vito Cascio Ferro. Úkolem jeho vyslance bylo sjednotit celou americkou mafii a eventuálně ji podřídit sicilské vůli. Vyslancem byl Salvatore Maranzano, jehož největším vzorem je Julius Caesar – jeho život i politické činy má dokonale zmapovány. Nikoho tedy asi nepřekvapí, že v rámci podsvětí měl přezdívku Malý Caesar.

Malý Caesar dorůstá do plné velikosti
Hned jakmile přijel Maranzano do USA, nelení a rozjíždí svůj velkolepý plán. Snaží se Masseriovi škodit co to dá a ten zodpovědně škodolibé činy oplácí. Tímto se roztrhl pytel s vendetami, které dějepis definuje jako Castellamarskou válku. V této pouliční vřavě začal Masseria pomalu ztrácet a jeho lidé pomalu přecházeli na druhou stranu. Jedním z nich byl i Lucky Luciano (toho určitě znáte. A pokud ne, znáte alespoň nějakou pizzerii s tímto názvem). Ten konkurenčnímu bossovi slíbil, že svého „šéfa“ odstraní. Maranzano ale řekl, že přistoupí na debatu až ve chvíli, kdy uvidí hlavu Masseria na svém stole. Luciano logicky otálel, a tím se dostal do pasti, která ho málem stála život. Nyní už byl rozhodnut, a tak v dubnu roku 1931 pozval Masseriu do restaurace na oběd. Když dojedli, omluvil se s tím, že jde na toaletu. V tu chvíli přiběhli do restaurace čtyři Lucianovi komplicovi a z Masseria udělali cedník na špagety. Po této události se gang mrtvého bosse rozpadl a Maranzano se stává králem newyorského podsvětí. Jako správný panovník vyhlásil nový řád závazný pro celou „ctihodnou“ společnost a v květnu roku 1931 svolal do bronxského hotelu Grand Concourse schůzku všech mafiánských rodin. Zde se prohlásil za „cápa di tútti cápi“, česky „bosse všech bossů“ a poprvé použil termín Cosa nostra, který se pak používal jako obecné označení pro celý spolek.
Salvatora Maranzano je na vrcholu a v tento moment se nejvíce za svůj život přibližuje svému idolu Caesarovi.

Jenže, tento život měl předurčený rychlý konec. Lucky Luciano zase dostal chuť zradit a zabít svého šéfa, jelikož se mu velice líbila funkce „cápa di tútti cápi“. Maranzano jeho úmysl vycítil a rozhodl se záškodníka zneškodnit. Bohužel pro něj, moc o svém úmyslu mluvil, a tak jej Luciano předběhl – poslal do jeho kanceláře své komplice převlečené za zaměstnance berního úřadu a ti Malého Caesara zmasakrovali.

V roce 1932 probíhají volby, které vyhrává Franklin Roosevelt. Ten po necelých čtrnácti letech ruší prohibici a tím končí mafiánské žně. V těchto letech se vžil prezidentův citát, tedy že: „Nová epocha zaslouží láhev piva pro každého!“ Mladí mafiáni cítí, že je potřeba změnit styl podnikání, a proto se snaží vytlačit starou generaci zvanou „Moustache Petes“. Asi si dokážete domyslet důvod přezdívky, a pokud ne, napovím, že nosili knír i mimo Movember. Staříci jsou sice drsní mafiáni, kteří dobře střílí, ovšem nedokáží držet krok s dobovými trendy. Spory vyřešila Bartolomějská noc plná vyvražďování. Poté začali mladí mafiáni investovat peníze z prohibice do legálního podnikání a snažili se obsadit co nejvíce míst na odborových svazech. Ustanovili volné organizační jednotky rozeseté po různých státech USA a Lucky Luciano založil „firmu“ Murder Incorporated, tedy Zabijáci s. r. o. Byla to speciální odnož Cosa nostra, která fungovala nezávisle na všech mafiánských rodinách a předmětem obchodování byla (překvapivě) smrt.

Na newyorské frontě klid
Později se přijala zásada, že každý kmotr, který tehdy ještě musel mít sicilský původ, musí zaměstnat špičkového advokáta. Členové klanů byli povinni řádně platit daně, a pokud nedostali rozkaz nejvyšší rady, nesměli se dopustit žádného násilí na úřednících státní správy. Díky těmto opatřením nastala relativně bezpečná léta.

Válka mění poměry
S příchodem druhé světové války se stane něco dosti paradoxního. Mafie dvakrát spolupracuje s tajnými složkami a armádou USA. Poprvé je to hned na začátku války, ve chvíli, kdy se rozšíří podezření, že se na pobřeží koncentrují němečtí, italští a japonští agenti. Tehdy se objevil nápad využít k jejich odstranění mafii a plán dostal název – Operace podsvětí. Mafiósové se pak snažili zamést se všemi agenty i emigranty, kteří nacisty podporovali. Cosa nostra sehrála dokonce velice důležitou roli při invazi na Sicílii. Mohl za to sám Mussolini, který tvrdil, že vedle sebe nemůže existovat fašismus a mafie a tvrdě proti ní bojoval. Místní bossové tedy spojence před i po celou dobu invaze intenzivně podporovali.

Snahy o vymýcení mafie
Estes Kefauver byl senátor, který se rozhodl, že díky příslibu vymýcení mafie se dostane do Bílého domu. Jezdil sem a tam po celých státech a snažil se zde vyslýchat zarytě mlčící mafiány. Po nějaké době svůj „boj s větrnými mlýny“ vzdal, ovšem i tak nastřádal spousty cenného materiálu.

Roku 1957 měl seržant Edgar D. Crosswell jedinečnou šanci nadobro uhasit plamen mafie. Ze zvědavosti zastavil u zámečku Josepha Barbary auto vezoucí dvě stovky kilogramů bifteků a začal zjišťovat, proč vezou na sídlo tolik masa. Jeho zbrklý pistolník zpanikařil a začal křičet: „je tu policie!“ Vyděšení řidiči kmotrů začali narychlo přistavovat zástupy vozů a parkoviště zablokovali. Díky tomu, se policistům podařilo pochytat 58 kmotrů, stejnému počtu se podařilo v luxusních rychlých vozech ujet. Důvod zatčení? Kmotři odmítli sdělit důvod tak velkého setkání.

Potlačit mafii se snažil i JFK spolu se svým bratrem, a to v době, kdy ještě nebyl prezidentem, nýbrž vedoucím skupiny vyšetřovatelů. Sourozenci se snažili odhalit Jamese Hoffa, odborového předáka. Ten ale dokonale využíval zásady „každý má svou cenu“ a podařilo se mu skoro všechny uplatit. Do vězení putoval až roku 1967. Od té doby se táhlo několik procesů se slavnými mafiánskými bossy, díky kterým se podařilo aktivitu mafie uklidnit, ale dodnes ne zcela zastavit. I přes to, že mafie má dnes velkou konkurenci – východoevropské syndikáty, jihoamerické kartely, čínské triády či japonskou Jakuzu, má stále velký vliv hlavně v celosvětové distribuci narkotik. Tento byznys jí přináší miliardy dolarů ročně a z hlediska kapitálu pak můžeme mafii teoreticky řadit jako 11. nejbohatší stát světa.