Ostrov Césara Manriquea

14.03.2016 00:00

Lanzarote
Z letadla vypadá jako pustina. Aby ne, vždyť v roce 1730, kdy se tady začala třást zem, bylo výbuchy slyšet až na sousedním Tenerife. Následná nepřetržitá šest let trvající erupce lávy zaplavila čtvrtinu ostrova. Dílo zkázy bylo dokonáno o sto let později, kdy nové exploze změnily úrodná pole na měsíční krajinu. A to tak přesvědčivě, že se tady na skutečnou návštěvu měsíce připravovali američtí kosmonauti a filmaři sem situovali děj filmu Planeta opic. Jedno je jisté: existuje-li peklo, tak se musí nacházet ve zdejším podzemí - na rozlohu ostrova šedesát krát dvacet kilometrů totiž připadá více než tři sta sopek. Třebaže Lanzarote vypadá jako dílo přírody, ve skutečnosti ho dotvořil architekt, sochař a výtvarník César Manrique. V šedesátých letech dobyl Ameriku, rodný ostrov mu však chyběl, a tak se na něj vrátil. Právě včas, aby ho zachránil před masovým rozvojem turismu, jenž způsoboval narušení přírodních krás a místní kultury téměř na všech Kanárských ostrovech. S tímto trendem Manrique nesouhlasil a lanzarotské vládě předložil projekt elitního turismu založený na zachování původnosti a jedinečnosti ostrova s maximálním využitím lokálních prvků a produktů. Ostrov měl získat status přírodního muzea, představujícího dokonalý soulad člověka s přírodou.

Realizace elitního turismu
Manriqueova vize elitního turismu získala podporu jeho přítele a lanzarotského prezidenta José Ramíreze Cerdy. Bylo vydáno nařízení, že žádný dům nesmí být vyšší než palma, zakázány byly také reklamní poutače. A Manrique se pustil do práce a zadarmo: tady něco vybudoval, jinde zase ohradil nebo předělal, a to vše jen proto, aby zdůraznil drsnou krásu země. V průběhu několika let se mu podařilo ostrov úspěšně revitalizovat, přičemž promyšlené urbanistické zásahy zvýrazněné zajímavou architekturou a designovými prvky udělaly z Lanzarote charismatickou destinaci s osobitým kouzlem a atmosférou, jež byla v roce 1993 vyhlášena za biosférickou rezervaci UNESCO.

Při své tvorbě Manrique dbal, aby zpřístupnění úchvatných přírodních krás velkému počtu návštěvníků nezasáhlo přírodu. Vycházel ze sopečných útvarů a vytvářel oázy klidu z černé lávy, kamení, lávových tunelů, bublin. Vše, co se v přírodě nenachází v přirozené podobě, ze své tvorby vyloučil. Symbióza, jíž dosáhl, je nádherná. Rovné a přímé cesty nahrazují křivolaké cestičky, jež do poslední chvíle tají, co na jejich konci uvidíme. Při stavbách se rovněž vyhýbal dokonalým rovinám a pravým úhlům, čímž zastavěným místům dodával zvláštní atmosféru. Barevný ráz ostrova – sněhobílé nízké stavby s okenicemi a dveřmi se třemi povolenými tóny dřeva, moře a zeleně - dodávají ostrovu zvláštní ráz.

Vulkány v Ohňových horách
Mezi nejnavštěvovanější místa, na jejichž zachování a usměrnění má Manrique zásluhu, patří na prvním místě Národní park Timanfaya. Manrique jakoby pochopil, že v útrobách země sídlí Lucifer, a tak za znak parku navrhl čerta s vidlemi. Jeho dílem je i prosklená restaurace El Diablo připomínající létající talíř, v níž kuřata a steaky pečou na roštu nad hlubokou „studní“, odkud sálá sopečné teplo. Před restaurací pak turistům předvádějí sílu vulkánu. Průvodce nejprve nabere lopatou červenou hlínu a dá vám ji do ruky, pálí jako horký brambor. Pak vezme suchý kořen, strčí ho do trhliny v zemi a on po chvíli vzplane. Nakonec nalije vědro vody do hlubokého otvoru, a když napočítá do tří, voda vyletí do vzduchu s ohlušujícím třeskotem jako gejzír páry. Doklad toho, že už šest metrů pod povrchem dosahuje teplota tří set stupňů. Značná část Národního parku Timanfaya je dnes jedním velkým lávovým polem, pod nímž se ukrývá jedenáct pohřbených vesnic. Parkem vede sopečná cesta Ruta de los Volcanes dlouhá čtrnáct kilometrů, kterou z bezpečnostních důvodů musí všichni absolvovat pouze v autobusech. Země tady není jen souvislou masou ztuhlé lávy, vypadá jako čerstvě zoraná hlína, jenže je tvrdá jako železo. Trvalo léta, než v ní prorazili úzkou komunikaci, po níž se autobus klikatě pohybuje nahoru a dolů kolem klidných vulkánů – hnědých, černých, bordó. I když jsou Ohňové hory oficiálně považované za vyhaslé, jsou pod neustálou kontrolou, jak o tom svědčí nenápadné tyče vykukující ze země. Po celých čtyřiceti minutách jízdy kromě okolní krajiny sledujete na obrazovce vyprávění, jak to v onom roce zkázy 1730 vypadalo, sugestivně doprovázené Mozartovým Requiem. Hudba je přesně vypočítaná, vrcholí v momentě, kdy autobus dosáhne vrcholu. I to je dílo Manriquea, který nic neponechával náhodě.

Bydlení v lávových bublinách
Vrcholným Manriqueho dílem se stal dům v Taro de Tahiche, v němž je dnes umístěna jeho nadace. Pozemek v nehostinné pustině koupil v roce 1968 za jednu pesetu od udiveného rolníka, aby ho přeměnil na výjimečné obydlí, jež zvenku zapadá do sopečného pole, zatímco uvnitř je plné překvapení. Pět podzemních lávových bublin, z nichž jsou pokoje, se prolíná s přírodou - stromy rostou přes dvě poschodí, skály jsou součástí nábytku, okno s výhledem na lávové kameny působí jako televizní obrazovka. Světlo v průběhu dne jde přímo z oblohy, stačí zdvihnout hlavu a nic vám nebrání ve výhledu, ani sklo. Ostatní kryté místnosti se stropem slouží jako galérie Manriqueovy tvorby, spolu se skicami jeho přítele Pabla Picassa. Stavba budila takový zájem návštěvníků, že se znechucený umělec rozhodl ji v roce 1987 věnovat státu a přestěhoval se do klidného prostorného domu v nedalekém Údolí palem. Dům v Taro de Tahiche však pro něj byl osudný – o pět let později zahynul při havárii se svým Porsche na kruhovém objezdu vzdáleném pouhých 45 metrů od vjezdu do zahrady.

Na kávě v jeskyni
Jameos del Agua je prostorná vulkanická jeskyně, jež vznikla při výbuchu sopky, když vřelá láva narazila na mořskou vodu. Manrique ji přeměnil na nejkrásnější rozlehlou kavárnu na světě, kde každý čtvereční centimetr je v souladu s původní formou, přibyly jen malebné stolky, lavice a barové stoličky. Ani tady svůj naturel nezapřel – sedací část tvoří opracované lávové kameny, které všeobecně používal, jak to jen bylo možné. Z kavárny je výhled na jezero se slanou vodou, v němž žijí unikátní miniaturní albínští krabi. Nad jezírkem vybudoval Manrique bar pod širým nebem a umělý bílý bazén s tyrkysovou vodou, kolem něhož rostou majestátní kaktusy a palmy. Voda sem teče přímo z moře, a tak pouhým pohledem na hladinu zjistíte, zda vás na pláži přivítá příliv nebo odliv. Dalším jeskynním prostorem je auditorium pro šest set osob s perfektní akustikou, v němž se vloni po několikaleté přestávce opět začaly pořádat koncerty.

Restaurace ve skále
Na severu ostrova postavil Manrique vyhlídkovou restauraci Mirador del Rio, která v době svého vzniku, v roce 1973, představovala vrcholný architektonický výkon. Musíte vejít do skály – kdyby v ní nebylo kulaté okénko, přehlédli byste ji. Restaurace je zařízena velmi nákladným a technicky propracovaným interiérem s množstvím výklenků a dominujícím originálním lustrem. Panoramatické okno a terasa poskytují báječný výhled na osmý kanárský ostrov – malou Graciosu, na pláž Risco a na opuštěná solná pole Las Salina del Río využívaná již starými Římany.

Zahrada plná kaktusů
Bývalý výkop při vesnici Guatize, kde se těžila sopečná půda, předělal Manrique na amfiteátr – zahradu Jardín de Cactus. Na schodech zde nesedí diváci, ale rostou kaktusy neuvěřitelných barev a tvarů, celkem je tady na deset tisíc různých kaktusů a sukulentů. Nad zahradou se tyčí bílý mlýn, v němž se mele speciální mouka používaná při vaření tradičních jídel v místní restauraci. Od mlýna je pěkný výhled na opunciová pole, jež se táhnou až na obzor. Chovají na nich červce nopálového, hmyz, z něhož se po usušení vyrábí přírodní červené barvivo karmín, které dává nezaměnitelnou barvu známému Campari i dalším nápojům a potravinám.

A ještě jednou moře
Laguna Lago Verde vypadá jako malá zelená louže, ale pohled na bizarně zvrásněná pohoří za ní stojí za to. Když budete mít štěstí, najdete i nazelenalý polodrahokam olivín, jenž je spolu se ztuhlou lávou základem místních šperků. Kousek dál vyhlodalo moře pod skalami jeskyně Los Hervideros. Vlny s hukotem narážejí do útesů a bílá pěna stříká přes díry ve stropě ven. Zásluhou Manriquea můžete vše pozorovat úplně zblízka, černé skály jsou soustavou uliček provrtané jako ementál. Vyhlídkové balkony jsou přitom do kamene zapracované tak nerušivě, jako by je stvořila sama příroda.

Manriqueův záměr vytvořit jedno z nejhezčích míst na Zemi se podařil na výbornou. Na ostrově panuje harmonie, příroda vás uchopí do svých drsných osidel, ale učiní tak něžně a nabídne vám dosud nepoznané zážitky.