Na hranici života a smrti

23.09.2015 10:00

Mnoho druhů kolibříků má speciálně dlouhý a zahnutý zobák, kterým dosáhnou na nektar květů, jež jsou pro jiné druhy zcela nedostupné. Profitují z toho kolibříci i rostliny.

Při návštěvě tropických lesů Latinské Ameriky si určitě všimnete, že se kolem vás ozývá množství zvuků, které bez předchozího studia nebudete umět ničemu přiřadit. Stará se o ně bezpočet cikád, kobylek, sarančat a zejména ptačích druhů. Mezi nejhlasitější ptáky budou patřit papoušci, kteří při přeletu mezi stromy vydávají opravdu intenzivní zvuk. Ten však není tak melodický jako hlas některých mravenčíků, lejsků nebo drozdů. Pokud se budete pohybovat v nadmořské výšce nad 1500 m. n. m., přibyde k vašemu úžasu ještě jeden vjem – létající drahokamy, kolibříci. V celém areálu svého výskytu od Aljašky po jižní Chile dosahují největší rozmanitosti kolem rovníku. Počet druhů se blíží k 340 a vědcům se stále daří určovat nové na základě analýz DNA. Někdy je celkem nesnadné jednotlivé druhy na první pohled rozeznat, protože jejich peří získává ten správný barevný odlesk jen při určitém úhlu dopadajícího světla. Stačí, aby kolibřík pootočil hlavou, a zářivě fialové hrdlo se náhle změní v nevýrazně hnědé.

Životodárný nektar
Život kolibříků je plný zajímavostí a patří mezi obratlovci k naprosto nevídaným. Na první pohled je patrná jejich potravní specializace. Kolibříci se převážně živí nektarem, který jim dodává potřebnou energii. Neznamená to, že by pili nektar jakékoli rostliny. Rozmanitý tvar zobáku různých druhů kolibříků naznačuje, že se mnozí potravně specializují a vyhledávají jen určitý druh květů. Nektar se po návštěvě kolibříků neustále dotváří a trvá zhruba půl hodiny, než je květ obdařen novou dávkou. Kolibříci jsou si toho vědomi a navštěvují ve svém okolí celou paletu květů. Je neuvěřitelné, s jakou přesností si dokáží zapamatovat schéma rozkvetlé zahrady či rozkvetlých stromů v lese. Vědci udávají, že si dokáží udržet přehled o více než tisíci květů. Svou roli v tom jistě hraje fakt, že přes svou velikost mají kolibříci ze všech druhů ptáků v poměru k tělu největší mozek. Svou zahrádku si také náruživě brání a je s podivem, jak vytrvalí a agresivní tihle drobní ptáci jsou. Po obhlédnutí svého revíru pravidelně usedávají na své oblíbené větvičky v okolí. Jakmile zahlédnou jiného kolibříka, který se chystá využít bohaté nabídky květů, nemilosrdně ho atakují prudkým letem a svým ostrým zobákem. Je běžné, že se na území s dostatkem květů vyskytuje větší množství druhů a půtky o nektar se tak stávají nedílnou součástí života kolibříků. V Panamě jsem byl svědkem útoku kolibříka skvostného, který patří v oblasti k největším druhům na samičku kolibříka jiskřivého, který je naopak se svými 6 cm jedním z nejmenších ptáků vůbec. Samička se po prudkém nárazu poroučela k zemi, kde zůstala nehybně ležet. Po deseti minutách na ní byla znát velká úleva a odlétla z mé dlaně na nedaleký keř. Po další hodině se opět aktivně zapojila do šarvátek o sladký nektar. Méně známý je fakt, že si kolibříci kromě nektaru aktivně zpestřují svou potravu chytáním hmyzu. Toto chování se dá celkem snadno vypozorovat, pokud objevíte ptáčka, který opakovaně ze svého místa vylétá do vzduchu a po pár vteřinách opět usedá. Hnízdící samička kolibříka jiskřivého může za den pochytat až 2000 kusů hmyzu.

Nebezpečně rychlý metabolizmus
Lovit létající mušky a sát v letu nektar z květů mohou kolibříci díky naprosto ojedinělé technice letu. Na rozdíl od ostatních druhů ptáků, kteří mávají křídly nahoru a dolů, let kolibříků vzniká vířením křídel ve tvaru osmičky. To jim umožňuje nejen létat vysokou rychlostí i více než 40 km/h, ale také létat pozpátku a dokonale manévrovat při útoku jiných kolibříků či predátorů. Aby se udrželi ve vzduchu, kmitají křídly až 80x za vteřinu. Tento druh létání je energeticky nesmírně náročný a vytváří zdánlivě nekonečnou potřebu doplňovat energii ve formě nektaru. Kolibříci proto často odpočívají a nikdy nelétají zbytečně. Pohled na sedícího kolibříka snadno odhalí i rytmický tlukot jeho srdce, který chvěje celým jeho tělem. U některých druhů je srdeční tep více než 1200 úderů za minutu, což je v porovnání s lidským (okolo 80) nepředstavitelné číslo. Vědci se shodují na tom, že tělo kolibříků je nejen nejmenší ze všech obratlovců, ale patrně také pro obratlovce nejmenší možné. Jedním ze způsobů, jak kolibříci překonávají noční hodiny, kdy nemohou létat, je upadání do stavu zvláštní strnulosti, tzv. torporu. Během něj klesá tepová frekvence k 50 úderům a spící kolibříci žijí jen z bazálního metabolismu. To je důvodem, proč největší aktivitu kolibříků můžeme v tropech pozorovat těsně před západem slunce, kdy se snaží „nabít“ organismus co největším množstvím energie z nektaru. Pokud by se kolibřík během noci probudil a tepová frekvence se tak zvýšila na obvyklý desetinásobek, nedostatek potravních zdrojů by pro něj znamenal téměř jistou smrt.

Nečekaná dlouhověkost
Přestože vedou kolibříci nesmírně intenzivní život s mnoha aspekty, které mohou mít fatální důsledky, jejich věková hranice je nečekaně vysoká. Pokud překonají kritickou hranici jednoho roku, kterou nepřežije většina z nich, mají šanci se dožít až 12 let. Běžnější je však průměrná délka života v rozpětí 3 - 4 let. V jedné ekvádorské ubytovně, kterou jsem navštívil, mají každý rok po dobu několika měsíců návštěvu kolibříka Bougueri. Tento jedinec ubytovnu navštěvuje již 9 let. Dá se celkem bezpečně poznat podle jizvy na kořenu zobáku a oblíbeného místa, které pro svůj odpočinek pravidelně vybírá.

Nejmenší z nejmenších
Stejně jako většina ostatních ptáků, i kolibříci staví hnízda. Vše je však podřízeno jejich miniaturní velikosti, a tak lze jejich stavbičky velmi snadno přehlédnout, přestože je nezřídka budují i kolem pěších cest. Titěrná samička kolibříka jiskřivého, kterou jsem mohl pozorovat při hnízdění v Panamě, váží 2 g a nakladla 2 vajíčka, která svými rozměry i tvarem připomínají Tic Tac. Toto období je pro kolibříky kritické, protože právě v době hnízdění jsou dospělí i mláďata vystaveni tlaku predátorů. Vedle hadů, ještěrek a savců, patří k predátorům kolibříků i ptáci. V jedné panamské lokalitě jsem byl svědkem útoku krahujce malého na menší skupinku odpočívajících kolibříků bělokrkých. Přestože většina výpadů dravců je neúspěšných, tento nálet byl pro jednoho z nepozorných kolibříků fatální.

Uhrančivá krása kolibříků fascinuje snad všechny návštěvníky Latinské Ameriky. Díky tomu, že majitelé ubytoven poskytují kolibříkům krmítka se sladkou vodou, je možné pozorovat jejich pestrý život opravdu zblízka. K nejlépe vybaveným oblastem pro pozorování kolibříků patří Kostarika, Panama a Ekvádor. Největší diverzitu druhů můžeme pozorovat v nadmořské výšce v rozsahu 1500 - 2500 m. n. m. Abychom mohli jejich krásu obdivovat, je třeba uchránit jejich přirozený biotop horských mlžných pralesů. Ten bohužel jen obtížně odolává tlaku civilizace a bez finanční podpory a osvětových programů mizí toto unikátní prostředí navždy z povrchu Země.

Text a foto: Petr Bambousek

Petr Bambousek
www.SulaSula.com, facebook.com/sulasulacom, sulasula@email.cz
Kouzlu tropů propadl již během první výpravy do Kostariky v roce 2002. Rozmanitost tamní přírody mu naprosto učarovala a od té doby podnikl více než 30 výprav za fotografií fauny a flóry pralesů. Nejčastěji se vrací do Kostariky, Panamy, Ekvádoru a na Borneo. Jeho fotografie zaznamenaly úspěch v lokálních i mezinárodních soutěžích. V posledních letech to byla ocenění v Czech Press Photo, Exo Terra Nactus Awards či Sony World Photogrpah. Svá pozorování z cest autor prezentuje v prestižních časopisech, na internetu či formou přednášek na fotografických a cestovatelských festivalech. V posledních letech organizuje fotografické výpravy za přírodou tropů pro zájemce z České republiky i zahraničí.